Prosinec 2008

Vynikám v chytání sněhovejch vloček na jazyk

31. prosince 2008 v 15:43 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
ať už mi dá pokoj idiot jeden pořád mi leze do snů a když zrovna nespim tak musim přemejšlet co asi tak dělá nebo jestli si na mě občas taky vzpomene mam na něj vztek četla jsem si smsky od něj lži lži lži nechci tě trápit dej mi ještě šanci vem mě na milost bla bla bla i přes to všechno si jsem ale jistá že kdyby se mi ozval zas až za další dva měsíce všechno mu odpustim ještě že se za mnou včera stavila Šárka s Markem zvedli mi náladu a na chvíli jsem taky myslela na něco jinýho než na něj fotila jsem Š. a M. mi nainstaloval několik datadisků k simíkům takže se můžu muchlovat v autě nebo stavět sněhuláka večer se vrátila domů mamka a přivezla sebou novýho psa takový pidištěně kulatý a chlupatý a je to fakt stylový protože tu teď žijou dvě lidský holky dvě koňský holky dvě kočičí holky dvě psí holky a pak teda ještě dva kočičí kluci a rybičky v jezírku dneska je poslední den v roce a mě je to jedno a nejradši bych stejnak zůstala doma jo a koupila jsem si knížku o józe a budu moc vyrovnaná a dosáhnu duševního klidu a jentak něco mě nerozhodí včera večer jsem se pokoušela o nějakej ten lotosovej květ nebo pozdrav slunci a jogínka ze mě teda asi nebude stejně jako se ze mě nestal sob


1+1=3

29. prosince 2008 v 21:27 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Utahaná jako kotě. Vyždímaná. A taky smutná. Jo, už zas. Možná ještě zklamaná.. Na druhou stranu taky docela nadšená z nově pořízenejch růžovejch králičích uší na čelence, zázvorovýho čaje (Mark&Spencer), plakátu s koláží fotek lidí na veřejný toaletě, taky jsem si udělala radost v Lushi a co je hlavní, při pořizování tohodle všeho se mnou byla Zorka. A to je na tom to nejlepší. Tomu předcházeli hektolitry zelenýho čaje, koukání na obří plazmovou televizi, nákup v Bille, pojídání sendvičů, osamělý spaní na matraci v jeho pokoji a nevyřčený přání "Pojď si lehnout ke mně", ráno nečekanej telefonát z práce a z toho plynoucí rozloučení se o 8 hodin dřív. Domů jsem dorazila před hodinou taxíkem a u domovních dveří jsem zjistila, že klíče mi ležej v pokoji na posteli, kde mi byly v tu chvíli dost k ničemu. Svítila jsem si mobilem, našla skovanou odendávací kliku od stodoly, přes židli a skříň jsem se vyškrábala do horního patra a byla jsem v domě. Následovala další komplikace, dveře na chodbu byly zamčený z druhý strany, kvůli Mie, která
skáče na kliku a otvírá si tak cestu do obyváku a válení se po gauči. Tak jsem vylezla oknem ven, tentokrát už s klíčema a to je konec dobrodružství.
Jo a nemam ráda ježdění metrem. Těžko se tam utíká před revizorama, když člověk nemá jízdenku a když kouká z okna, vidí jen tmu nebo kabely.

Chytila jsem na pasece motýlka a ten mi řek, že mam málo fotek svýho xichtu, tak mě tu zas máte

27. prosince 2008 v 15:04 | Ashuleii |  Z mého pohledu
Hehe:) Kdyby nějakej šťoura chtěl namítnout, že je to rozmazaný, tak ať se neobtěžuje, já o tom vim a byl to záměr. + na přání outline přidávám Hvězdičku, možná byste se na ní taky rádi mrkli, tak směle do toho.

Video killed the radio star

26. prosince 2008 v 21:40 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Zamilovala jsem si U2. Jistě, Beautiful Day, to je klasika a neznám člověka, co by tu písničku nikdy neslyšel. Já si teď ale pořád dokola pouštim Miss Sarajevo a The Hands That Built America, skoro se mi vždycky zastaví srdce, když do tý první začně zpívat Pavarrotti. Máme doma dvd s jejich klipama a já se nemůžu nabažit mladýho Bona v One. Tak jsem neodolala a šoupla jsem ho i sem, ať se můžete taky kochat.


Nemam ráda, když si s někym něco dohodnu a on to pak odřekne. Tak proč to sama dělám?! Měla jsem jít dneska se sestrou do klubu, posledně jsme tam slavili její plnoletost, ale nakonec jsem to odřekla. Důvod? Je jich víc. Zaprvé, uvědomila jsem si, že se mi tam nechce. Zadruhé, nemám co na sebe, asi je přecejen nevhodný chodit mezi lidi v pyžamovejch kalhotech.. A zatřetí.. Se mi prostě nechtělo, no. Tak jsem se koukla na začátek Doby ledový, ta veverka s vořechem je beztak nejlepší.
Z postele jsem se dneska vykopala k polednímu, vzbudila mě smska od K., že by se za mnou stavil. Popadla jsem lux a zahnala všechny pavouky a prach pod postelí, setřela jsem kuchyňskou linku, aby na ní nebyly žádný drobky, Mie jsem do misky nalila čistou vodu a vyčistila zaťapkanou keramickou mísu na kočičí žrádlo. Vyházela jsem všecky odpadky, srovnala polšáře na gauči a odnesla do popelnice všechny prázdný lahvičky od šamponů, co jsme měly s mamkou vystavený na vaně. Ještě jsem věnovala trochu pozornosti sobě, osprchovala se, namalovala a tak a čekala jsem. Kolem druhý mě navštívily Pája s Bárou (nevlastní sestry) a pak zas odjely a dorazila mamka s novym koněm, kterej hned stihl utýct a ztratit se. Ale už je zas najitej a zavřenej v ohradě a jmenuje se Hvězdička. K. se chtěl stavit, ale měli bysme na sebe sotva 15minut, tak za ním asi v neděli pojedu do Prahy. Nejsem si jistá, jestli tam chci přespávat, ale to stejnak asi nemá cenu řešit, protože to jistě zase odřekne, jako vždy. Nebo snad ne?

Šla velryba do lesa na houby a zapomněla si vzít košík

26. prosince 2008 v 1:51 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Sice jsem letošní Vánoce neprožívala tak, jako dřív, ale stejně byly hezký. Ráno o Štědrym dnu jsem ještě uplácala vosí hnízda, odpoledne přijela teta a babička a strejdové a sestřenice a někteří z nás pak šli na odpolední mši. Bohužel, už jsem si tak navykla, že do kostela chodim víceméně jen kvůli mamce a automaticky hned na začátku vypnu a lítám myšlenkama všude možně, co nejdál od 10 přikázání, Boha a bible. Takže když se mě mamka zeptala "Carravagio?", byla jsem dokonale zmatená a až později jsem zjistila, že farář mluvil o obraze. Cestou domů se babička rozčilovala, že nemáme s Domčou rukavice a povídala, že je to špatný už z kosmetickýho hlediska, protože budem mít červený ruce. Mamka pak radši pustila hodně nahlas rádio a bylo po kázání. Doma jsme pověčeřeli rybí polívku s penízkem pod talířem a pak bramborovej salát a kapra. Vyprávěli jsme si vtipy a mamka si pak sedla pod stromeček a rozdávala nám dárky. Krom zrcadlovky jsem dostala ještě nějakou kosmetiku, chlupatou deku a čokoládový bonbony, který jsem už stihla sníst. Byli jsme vzhůru asi do dvou do rána a já si dneska užívala, že jsem se mohla válet v posteli do 11, sluníčko mi svítilo do obličeje a bylo mi hezky. Pak si pro mě přijel taťka a kupodivu mi i pochválil nový vlasy, což mě mile překvapilo, dost často totiž všechno, co se mě týká, kritizuje. Podarovali jsme se a koukali na pohádky, bylo to příjemný odpoledne.
I přes pár nepříjemností je mi pořád hezky, myslim na všechny lidi kolem mě, který více či méně patřej a zasahujou do mýho života a hřeje mě z toho u srdce.

She always gets, what she wants

24. prosince 2008 v 13:02 | Ashuleii |  In my mind
Změnila jsem se, ale pořád jsem moc stejná na to, abych mohla psát jiný články. Ostříhala jsem si vlasy v naivní představě, že tim spontánním počinem se od základu změní všechno. Stane se ze mě lepší člověk, co bude psát duchaplný (a krátký!) články, nebude línej a protivnej a začne randit s nějakym milym a slušnym klukem. Jenže tak to není. Už několikrát jsem si otevřela novej dokument ve wordu a přemejšlela jsem, o čem bych vám tak napsala. Nakonec jsem stejně vždycky podržela prst na bekspejsu a nezveřejnila nic, nebyla jsem s tím spokojená. Ne že teď by tomu bylo jinak, ale už jsem to prostě nevydržela, chybělo mi to a tak jsem zase tady.
Nemám vůbec vánoční náladu, nějak to jde mimo mě. Dole v obýváku stojí krásně nazdobenej voňavej stromek v květináči se spoustou světýlek, na stole cukroví, Loreena zpívá koledy a mamka chystá kapra. Jenže se mnou to nic nedělá, snad proto, že když se podivám z okna, vidim jen hnusnou mlhu a déšť a bahno. Chci sníh!
Včera jsem byla na masáži a ještě teď ze sebe cejtim levandulovej olej a tymián. Paní masérka mi povídala o andílcích a jí na oplátku prozradila, co mě těší a co trápí. Pila jsem mučenkovej čaj a jedla k tomu oříšky a sušený ovoce a dostala jsem od ní růženín. Uvědomuju si, o co snažší je svěřit se naprosto neznámýmu člověku. Tolik se mi ulevilo a byla jsem plná optimismu a dobrý nálady. Kdybyste se mi chtěl někdo svěřit nebo si popovídat, směle do toho, mam chuť všem pomáhat.
A teď ty moje nový vlasy, číhejte:) ↓

To mlíko je zkažený. Fakt, že tu stojí bez sklenice, mluví sám za sebe

22. prosince 2008 v 0:11 | Ashuleii |  Z mého pohledu
Nemam chuť něco psát, nechce se mi. Ne že by nebylo o čem, to ono je, ale radši sem přidám jen pár fotek z posledních dnů a na chvíli se odmlčim, dokuď se mi zas nebude chtít se tu bez cenzury svěřovat i přes to, že vim, že se to spoustě lidem nelíbí a maj něco proti tomu.
A hezký svátky a tak, ať máte všichni kupu dárků, nebo aspoň ať prožijete Vánoce v klidu a pohodě se svejma blízkejma a koukejte pořádně oslavit Novej Rok.

Kalhoty od pyžama, malibu a modřiny z vášnivosti

20. prosince 2008 v 12:46 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Přemejšlela jsem, jestli vůbec mám psát o tom, co se dělo včera (resp. dneska). A když už, tak jestli třeba jen nezmínit, že jsem se dobře bavila. No, smůla, rozhodla jsem se, že se o moje zážitky chci podělit a jestli s tim má někdo problém, tak ať si trhne.
Svezla jsem se spolužačkou autem do Smrčí, kde se ona akce konala v jedný hasičárně/sokolovně/nebonevim. Byla tam většina kluků ze třídy a krom mě a Báry ještě dvě čtvrťačky. Moc si nevybavuju, co všechno jsem vypila, jen vim, že jsem začla vodkou s džusem. Jády zapálil vodnici s kokosovym tabákem, Jirka pouštěl dobře namixovanou hudbu a já nad sebou pomalu začala ztrácet kontrolu. Tancovala jsem jak šílená a muchlovala se s několika spolužákama. Pak se něco pokazilo, kluci se začli prát, váleli se po sobě venku v bahně a já hodně rychle vystřízlivěla. Takový situace mi naháněj hrůzu, asi před dvěma rokama, když mamka ještě byla vdaná za Láďu, přišel on a strejda domů, vrátili se z hospody, dost namol. Rozbíjeli lahve o zeď, L. pěstí prorazil skleněnou výplň domovních dvěří, všude krev a mezi tim všim oni dva, jdouc si po krku. Měla jsem hroznej strach, že se zabijou. A teď to tu bylo zase, ikdyž ne tak drsný.. Pak se to trochu uklidnilo, naštěstí, a Tleš do mě začal rejt, že jsem tlustá a bla bla. No, budu se tvářit, jakože jsem v tu chvíli neměla chuť přestat navždycky jíst a jen jsem nad tím mávla rukou s tím, že je to nepovedenej vtip. Docela hezky jsem si pak popovídala s Jirkou (jeden z těch, co se porval) na téma vztahy a občas jsme zkontrolovali Toma, jestli se netopí v záchodový míse. Bylo mu dost zle a já byla jen ráda, že toho můj žaludek dost vydrží a špatně mi nebejvá, nikdy jsem nezvracela nebo neměla ráno kocovinu. Zalezla jsem do spacáku asi v pět a po osmý už jsem zas byla vzhůru. Uklidili jsme po sobě ten bordel a Jirkův děda nás svezl do Turnova, kde jsem se sešla s mamkou, nakoupili jsme v Plusu (a paní, co za náma stála ve frontě u kasy, se na mě divně koukala) a teď jsem šťastná, že jsem doma a celejch 14 dní nebudu muset do školy.
Jdu si udělat oběd, tak čau, vy vokurky:)

Všechno co je od Bé je dobré

17. prosince 2008 v 21:29 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Měla bych se učit. A proto sem tady:D A taky připojená na skajpu a icq a píšu lidem vzkazy přes zmutovaný kofolový prasátka. To nemluvim o fejsu. Založte si tam všichni taky profil, ať mam víc přátel než Káťa a můžu na ní machrovat, jo? Když jsem dneska zapla ajsko, blikala mi zpráva od uživatele, co ho nemam v contact listu. Vzkaz od K. No, vlastně se jmenuje Michal. Byl stručnej a dočkala jsem se od něj jen "hůůů". Co tím chtěl říct? Dalo by se to vyložit několika způsoby. Hůů = Ahoj zrzečko, moc mi chybíš a omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozval. Prosím odpusť mi, chci tě zítra vidět. M. Nebo další možnost - Uvědomil jsem si, jakou jsem udělal chybu, když jsem se na tebe vykašlal. Dej mi ještě šanci. M. Nebo snad tohle? Miluju tě a chci tě teď hned! No a nebo to prostě je to, jak se to tváří. Takže jedno velký bezvýznamný nic.
Konečně jsem taky dneska viděla Juno, pouštěli jsme si to o konverzaci a jsem z toho filmu docela nadšená. O volný hodině jsem jedla rukou zeleninovej salát (chytře jsem si zapomněla vzít příbor a je fakt lahoda vybírat takovej hrášek nebo kukuřici prstama) a Šárka mi k tomu zpívala písničky. Cpala do všech moje jméno (namísto Kláry, Zuzany Norisový, Terezy..:D). O zsv jsme vyhráli ve hře Jetipošeptánoslovoatvymúkolemjehonakreslitaostatníhomusejpoznat. Docela sranda, když jsme podle obrázků hádali třeba demokracii, posvícení nebo sváteční atmosféru:) Noo a zejtra jdu s pseudofotografem do kina na Woodyho Allena a v pátek na nějakou třídní akci.
A ještě něco - jeden andělskej čuník pro vás:)

Murdstone & Grinby's aneb Kaiser Franz Joseph Bad

16. prosince 2008 v 20:58 | Ashuleii |  Z mého pohledu
Ještě štěstí, že jsem se nikdy netoužila stát modelkou, protože po dnešku bych z toho měla asi slušně depresivní stavy na hodně dlouhou dobu. Už nikdy se nechci procházet po mole před davem lidí v botech, v kterejch neumim chodit a bolej mě z nich nohy a v šatech, v kterejch si připadám jak velryba. Bylo mi ze sebe trochu nanic, když jsem tak nejistě postávala v šatně a okukovala všechny ty krásný holky s dokonalou postavou a poslouchala ty namyšlený řeči dvou holek, který spolu se mnou předváděly pro Kamču. Kristova noho, nejen že byly nafrněný, ale i hloupý. Po půlhodině vysvětlování choreografie, jak půjdem po mole: "Moment, moment, tomu nerozumim. Takže sejdeme schody, vylezem na stupínek, půjdem tam a zpátky a pak těma dveřma ven, jo? To teda nějak nepobírám, co když tam budou dvoje dveře? A jak je ten stupínek velkej? A jaká k tomu bude hrát hudba? Musim si rozmyslet, jak rychle půjdu! A co když zakopnu? No tak to bude teda trapas, hahahaha." Ale moc se mi líbila jedna žirafovsky vysoká slečna s klučičim sestřihem v růžovym tylu a šedý sukni s kšandama, to vypadalo moc šarmantně. Někdo to tam fotil a byla tam i televize, ale nemyslete si, že jestli se mi z toho nějaká dokumentace dostane do rukou, že vám to ukážu, už teď se za ty moje ksichty a pózy stydim:) Po skončení jsem pak letěla na autobus, ani jsem se neodlíčila, takže jsem běhala po Liberci jak šílená se začerněnejma očima a obočím a bílým ksichtem, lidi na mě koukali jak na blázna. Málem jsem to nestihla na vlak a ta protivná průvodčí mi ještě chtěla naúčtovat přirážku za to, že jsem si nekoupila jízdenku ve výdejně jízdenek, ale až u ní ve vlaku (a kdy jsem to asi tak měla stihnout, aha? a stejnak tam nikdo nebyl, měli zhasnuto a zatažený závěsy, žejo). Uf. Ale neberu tuhle celou srandu nějak špatně, je to jen další zkušenost a věřim, že až se do zejtra vyvztekám a srovnám s mou velrybí postavou, bude to zas ok. Ikdyž si stejnak nejsem jistá, jestli tohle celý nebyl omyl, pořád jsem něco komplikovala. Nejdřív jsem se nevešla do bot, pak jsem nepřetáhla šaty přes mou obří starostovskou hlavu a líčení, který pro nás měla vizážistka přichystaný, na mě vypadalo blbě, protože jsem prej moc originální a jiná než ty ostatní tuctový modelky (haha). Ale pozitivní je, že jsem dopoledne pořídila několik dárků na Vánoce a odpoledne jsem se courala starou částí města, fotila jsem domovní zvonky a zamilovala jsem se do jednoho secesního baráku, co dřív sloužil jako lázně. Běhala jsem kolem něj s foťákem skoro hodinu a chytala za všechny kliky a lomcovala s nima, abych se dostala dovnitř. Pokoušela jsem se odstranit přibitý prkna z oken a dveří a i jsem se odvážila zmáčknout zvonek s označením Jan H., jen abych mohla vidět tu krásu, který je vevnitř ten barák určitě celej plnej. Otevřela mi milá stará paní, ale neviděla jsem nic, z obytný části se do zbytku stavby není možný dostat, ale to nevadí, já to nějak zařídim, zjistim si, kdo ten dům vlastní a prostě se tam dostanu! Nebo se naučim páčit dveře a otvírat zámky kouskem drátu. A bude.
Lituju ty, kdož to dočetli až sem, protože je to jen hromada nudnejch keců, ale potřebovala jsem to všecko vypsat, tak se všem omluvuju.
A teď trochu architektury a městskýho zátiší:) ↓

Kdo má hodně, chce ještě víc

15. prosince 2008 v 22:12 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Pořídila jsem si krásný plesový boty. A natolik jsem si je zamilovala, že je teď pořád nosim i nadoma:D Nejdradši bych v nich i spala a koupala se a tak vůbec. Dneska ve škole to jinak bylo moc fajn, o tělocviku jsme si šli zahrát bowling a mě to bavilo i přesto, že jsem nejvíc prohrávala. Za to ale může ta křivá boulingová dráha! A tělocvikář se dokonce zdál, že ho to trochu baví a nebyl tak otrávenej a znuděnej jak obvykle a já si ho představovala, jak asi vypadá bez trička (a došla jsem k závěru, že určitě děsně rajc). Čeština nám odpadla a místo biologie jsme si pouštěli na jůtub epizody z Na stojáka a taky video z oslav školy. Doma jsem pokračovala v plnění přání a tužeb mýho alterega v simech, už mi zbejvá asi jen 5 lidí, abych si splnila aspiraci "Randit se 30 simíky najednou". Akorát jsem dvakrát ztratila práci, vykopli mě z oboru flákač i zloděj:/ A umřela mi kočka. Pak přijela domů mamka a přivezla v krabici medovník, tak jsem půlku snědla a bylo mi z toho děsně špatně. Jo a včera mi zastřihla konečky a připadá mi, že v odpaďáku skončila tak půlka mejch vlasů. Nic mi na tý mý šišce nezbylo a ještě to mam zubatý.
Zbláznila jsem se do fejsbuku a do skajpu, včera jsem celej večer protelefonovala s Ráďou a na fejsu jsem si v aplikaci Friends for sale nakoupila spoustu přátel, heč:)
Jo a mam nový domácí mazlíčky, nechtěně. Pod podlahou se mi zabydlila myší rodinka a dneska na mě pokukovali, když jsem si četla mail od jedný milý slečny, co mi poslala vzkaz namluvenej andělskym prasátkem od Kofoly, to mi udělalo radost (ten mail, ne myši).
No a to je tak všechno.

Coconut skin

14. prosince 2008 v 17:16 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Díky odpadnuvší angličtině jsem měla v pátek dvě hodiny volna, tak jsem začla do města podívat se na vánoční trhy na náměstí. Jelikož sněžopršelo a já neměla deštník, půjčila jsem si v šatně jeden, co vypadal hodně opuštěně (a pak jsem ho samozřejmě zase vrátila). Všude to vonělo svařákem a grilovanejma klobásama a všude to bylo samý jmelí a svíčky z včelího vosku a bylinkový polštářky a nakládanej sýr. Žádnej dárek jsem tam nepořídila, až v knihkupectví jsem objevila pěknou knížku o józe a dám jí Káče k Vánocům. Pak zpátky do školy. O hodině francouzštiny jsem si neodpustila kousavou poznámku na profesorovu adresu, že zkouška se nepíše se S na začátku. To má za to, že mě vůbec nevyvolává a pořád se rozplývá nad úžasnou spolužačkou. Aby se z ní nepoprděl, blbec jeden pupkatej.
V sobotu jsem vstávala v 6 ráno a jela s Ivošem na brigádu do skladu s nápojema. Otvírala jsem krabice a strhávala z nich nálepky, jiný krabice jsem sešlapávala a do dalších skládala šampaňský a tak. Byl tam taky Marek a pořád si hledal příležitosti k tomu, aby mě mohl plácnout po zadku. Taky tam s náma pracovaly nějaký paní a ta jedna mi připadala jako jedna má spoužačka za 40 let. Stejná chytrolínka Všeckovimvšeckoznámasnědlajsemvšeckumoudrostsvěta. Po brigádě jsem navštívila tátu, kde jsem se div neukousala nudou. Nejdřív jsem si vymyslela, že si zaběhnu do Billy pro novou Elle. Sice ji tam neměli, ale to procházení večerním městem s mp3 v uších se mi líbilo. Chvíli jsem na mostě přes dálníci koukala na úplněk a pak mě to přestalo bavit, tak jsem šla zas domů. Nějakou dobu jsem se pokoušela učit biologii, ale bezvýsledně, nedokázala jsem se na to soustředit. Nechtělo se mi sedět u telky ani u počítače. To byl zas večer, tyjo.
V úterý pojedu do Liberce, nejdřív sehnat nějaký dárky (tý Boleslavi jsem se včera kvůli brigádě neúčastnila) a pak mě jedna Kamča požádala, abych na nějaký přehlídce předvedla nějaký její šaty, tak to bude sranda, protože jsem to nikdy nedělala a určitě se na těch jehlách přizabiju. V pátek mě čeká sportovní den a půjdem plavat a taky do výřivky a pak na pizzu, ze soboty na neděli přespim u jedný Káti a další den se sejdu s druhou Káťou a možná i s Lídou (?) a z pondělka na úterek si budu předávat dárky s třetí Káťou a taky Dušou a budem koukat na vánoční filmy a jíst cukroví a tak. Už se na to těšim:)

Když potká jelen jelena, tak se taky oba radujou

12. prosince 2008 v 22:29 | Ashuleii |  In my mind
Ráda bych uměla psát články beze slov. Jen bych do nich vložila určitej pocit, náladu, žádný zbytečný věty, prázdný slova. Jak tu tak sedim v tureckym sedu, v kalhotech od pyžama, co nosim teď na doma pořád a ve vytahanym starym tlustym chlupatym svetru a snažim se utřídit si myšlenky se sluchátkama na uších, zjišťuju, jak nemam ráda zvuk vysavače. Nemáme doma takovej ten ultra tichej, co ho propagujou v reklamě s kočkou na gauči olizující si tlapky, ale ten klasickej starej hlučnej.
Asi v první třídě k nám jednou do školy přišel filmovej štáb a ptali se nás s kamerou a mikrofonem v ruce, čim se chcem stát, až vyrostem. Odpověděla jsem, že budu paní, co pracuje s počítačema. Moc mě totiž bavilo pařit hry na kompu a představovala jsem si, že to bude náplň mojí práce v budoucnu. Po touze stát se veterinářkou, řezbářkou, fotoreportrérkou podmořskýho časopisu a patoložkou najednou nevim, co dál.
Chodim do postele o devátý, abych se v ní dvě hodiny převalovala, natahovala se po mobilu s kontrolou, jestli mi někdo nepíšene, nepíše a nechala svůj ospalej mozek přemejšlet nad blbostma. Ráno mi v 6:20 zazvoní budík, po hygieně, snídani a krátkým rozhodováním, co na sebe, mě mamka odveze ke škole, tam strávim od 4 po 10 hodin, to záleží na tom, kterej den je, pak se chvíli courám městěm a pak zas domů, kde většinu času zírám do monitoru nebo do zdi a takhle pořád dokola. Ubíjející stereotyp, nevidim v tom žádnej smysl, jen plejtvám časem. Příčí se mi to.
A pointa tohodle všeho? No, žádná.

Za tři až pět Díkůvzdání budu porcovat krocana světelným mečem

10. prosince 2008 v 23:11 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Tak jo, čas na nějakej jinej článek než ten v tom smutnym duchu. Už mě to fakt neba, nemam náladu nemít náladu.
A víte co? Máme nový auto! Sice je to taky favorit a je ještě o 4 roky starší než ten předešlej, ale má rádio, který funguje a taky krásně měkký potahy na sedačkách a jmenuje se Bobek:) To protože je takovej hnědej.. Dál. Pančelka mě dneska na klavíru děsně pochválila, řekla, že jsem ji moc potěšila a zvedla jí náladu, až tak krásně jsem hrála, dobrý co?:D O volný hodině jsme se Šárkou rozdávali lidem v odpočinkovym prostoru dotazníky o knížkách, máme to za úkol na němčinu. Docela sranda. A jeden kluk zakroužkoval ANO u otázky "Ukradl jsi už někdy knížku?" No toto! Dokonce mě vyjímečně chvíli bavilo zsv, to když jsme navrhovali nový zákony týkající se školy a pak jsme o ně hlasovali. Chtěla bych školní uniformy, kdy dívky nosej minisukně, jehly, podvazky a korzety, kuchařky v jídelně aby měli na celý hlavě síťku (to aby jim nepadaly vlasy a ty následně do jídla, brr), na rukou gumový rukavice a roušku přes ústa a abychom měli flexibilní vyučovací rozvrh, každej by přišel, kdy se mu zachce a vybral by si předměty, který se chce učit (takže adios matice, fyzice a chemii!). Zas povídám o škole, co? Nojo, smůla. Na břišních jsme dneska dodělali jakousi sestavu, kterou můžem zatancovat na Vánoce u stromečku, když pod nim najdem ty sultánský kalhoty nebo podprsenku s penízkama. Ještě že nic takovýho mi nehrozí:D
Zejtra přijede sestřen a budem pokračovat v pečení cukroví, o víkendu bych ráda se Šári na vánoční nákupy a pak se asi budu muset někam zdekovat, páč mamka si sem chce pozvat návštěvu, no.

Zaprvé, mám na sobě
hutný svetr
a ten má na sobě vodorovné pruhy.
A taky jsem měl slaný oběd,
takže jsem... Víte co?
Sklapněte!

Štěstí je děsně nakažlivý, víte?

9. prosince 2008 v 20:22 | Ashuleii |  In my mind
" … Hrajeme hlavní i vedlejší role v životech ostatních,hlavní role s sebou nesou velkou zodpovědnost,tak na ni nazapomínejme .........ale vedlejší role nejsou o nic min dulezite nez ty hlavni a ne jsou!!,ale důležité jsou také:-) tak často je sami ve svém životě podcenujeme,alespon ja tedy......a to je chyba,vazne! kouzlo vedlejších rolí je v tom,že jsou pro nás důležitější než si to uvědomujeme.to jsem chtěla říct. Nepodcenujte svuj vliv na životy ostatních ,nepodcenujte vedlejší role. …" Tea

Jednou mi kamarádka při loučení řekla, ať si na ní před spaním vzpomenu. Když sem po ní hodila pobaveně-nechápavej pohled, vysvětlila mi, že každýmu před spaním na mysl přijde obrovská spousta lidí. Milej pan bufeťák, protivná kuchařka ze školní jídelny, malej kluk, co si při mluvení šlape na jazyk.. A je to pravda, aspoň co se mě týče. Krom kamarádů a všech možnejch lidí, co za den potkám, myslim i na ty, co sem je třeba dlouho neviděla. Číslo je smazaný, ale umim ho nazpaměť.. Ne, vlastně to asi nebude o dědičnosti, ta moje situace. Můžu si za to sama, je to moje chyba. Jsem moc vybíravá a asi si i ráda komplikuju život, stěžuju si a taky mě hned všechno přestane bavit. Možná. Já nevim.
Asi začnu nemít ráda osamělý zimní večery. A vzpomeňte si na mě před spaním, ano?

Where you gonna sleep tonight?

8. prosince 2008 v 9:31 | Ashuleii |  In my mind
Ležím zachumlaná v posteli a v uších mi hraje tohle a nebo taky tohle. Kloužu pohledem po obrázcích na zdi, po nástěnce s fotkama, po suchejch růžích zavěšenejch na trámu. Nakonec strop. Představuju si zpomalenej záběr, jak dřevěný trámy, který ho držej, prasknou lehce jako sirka, a celá střecha se na mě zřítí.

Občas mám chuť umřít. Nebo aspoň zrušit blog. A to z jedinýho důvodu. Jsem totiž natolik namyšlená a drzá, že věřim tomu, že by se našel někdo, komu by to bylo líto. Ať už bych zmizela z virtuálního nebo toho reálnýho světa. Tyhle poťouchlý stavy mívám, když mě někdo rozčílí/rozesmutní/urazí a já si pak moc přeju mu to nějak vrátit, nejlíp tak, aby si svý chování vůči mě vyčítal do konce života a neměl možnost to mezi náma urovnat. Taková já jsem zlá a klidně se k tomu přiznám. Nikdy ale nakonec tyhle moje dočasný přání neuskutečnim. Psát na blog mě baví a život mam moc ráda na to, abych se ho dobrovolně vzdala. Chci toho ještě tolik stihnout! Procestovat celej svět (nebo se aspoň podívat do Paříže), vytvořit rekord v počtu napečenýho vánočního cukroví (haha), plavat v moři s delfínama, zjistit konečně, kdo je ta máma z HIMYM etc.


Když už jsem u toho vyjevování mejch tajnejch přání a pocitů, napadá mě ještě něco. Mam pocit, že se tak trochu vyžívám ve vypjatejch situacích. Nerada si to přiznávám, ale myslim, že to ve mně prostě je. Je to docela sranda se s někym pořádně pohádat. A pak se usmiřovat a nebo se pohádat ještě víc.

"Dám vám jednu radu děti - nekupujte si drogy. Staňte se slavnými a budete je dostávat zadarmo!"

Zakázaný ovoce chutná nejlíp

7. prosince 2008 v 16:12 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Konečně se mi dneska vrátila mamka. Tentokrát mi chyběla víc než kdy jindy, obzvlášť po dnešních událostech jsem tolik potřebovala její objetí a utěšující slova. Ale vlastně mě už docela rozveselil dopolední rozhovor s Káťou:) Třásla jsem se a možná i brečela (ale jen trochu), že mi nejdřív dělalo psaní trochu problém (chtěla jsem skajpovat, ale ta prařepa půjčila sluchátka mamce, pfff), ale když jsem se vypovídala a Kate projevila dostatečnou dávku soucitu a porozumnění, začla mi zas vykládat svoje zážitky tim svým sarkastickym stylem a to člověk prostě nemůže jinak než hodit smutek za hlavu a jen se smát. Dík, Káťo:)
Dočetla jsem Switch Bitch a přemejšlim, do čeho dalšího se pustit, máte někdo nějakej tip na kvalitní čtení? To mi připomíná, že mi došla už druhá upomínka z knihovny o nevrácenejch knížkách, jsem hrozná, vždycky jim je zapomenu donýst ve správnym termínu.
Jak vidíte, trochu sem to tu zas pozměnila. Přála bych si, aby to tu jednou vypadalo tak, že bych s tim byla spokojená. Nafurt. Takhle mě vždycky časem přestane bavit aktuální dyzajn a už vymejšlim něco novýho. Tak je tu dočasně tahle vánoční záležitost a po Novym Roce uvidim, co s tim dál.
Tak mě tak napadá, že tu pořád píšu o tom samym. Popisuju, co se dělo ve škole, svoje osamělý víkendy, kdy peču, hraju na klavír a fotim a nebo si stěžuju na přetrvávající absenci lásky. Tady a teď si slibuju, že jednou napíšu článek třeba.. Třeba o ňuchání a kdoulích, ty dvě slova se mi moc líběj, jen je škoda, že je skoro nulová šance použít je obě v jedný větě.
A tohle, co se tváří jako nahej Hitler s ženským hrudníkem, je dílo Marilyna Mansona. Hustý, co?

Když se nudim...

6. prosince 2008 v 15:59 | Ashuleii |  Z mého pohledu
.. tak se fotim. Ale to už přece víte, ne?:)

Ráda přemýšlím o červených šatech a televizi

5. prosince 2008 v 22:52 | Ashuleii |  In my mind
Mám rozkoukaný Requiem for a dream. Káča tvrdí, že je to dokonalej film, ale stačilo jí vidět ho jednou. Mě ne, mohla bych na to koukat pořád a pořád dokola. A navíc teď fakt nejsem v náladě, abych si pouštěla nějaký zamilovaný slaďáky se šťastnym koncem. Při sledování Requiem můžu bejt jen ráda za to všechno, co mám. Když koukám na ten film, všechny moje problémy a trápení se mi zdaj malicherný a nicotný. Ikdyž… Harry měl aspoň Marion, miloval ji a ona jeho. Přestože to byl dost destruktivní vztah, závidim jim už jen tu přítomnost vzájemný lásky. Asi jsem na tom už dost špatně, když i babička se podivuje nad mou nezadaností. A když se s hlavou podepřenou dlaní znuděně rozhlížim po třídě a představuju si, jaký by to bylo randit s tim nebo onim spolužákem. Jsem retardovaná. A nejspíš taky předurčená k tomu, abych možná měla štěstí ve hře, ale rozhodně nikdy ne v lásce. Docela věřim tomu, že je to dědičný. Z vyprávění vim, že máma na tom v mym věku byla podobně. Takže podle mejch výpočtů mi vychází, že prožiju pár lehce zničujících románků, vdám se jen kvůli vymodlenýmu a očekávanýmu dítěti, aby se manželství po necelym roce rozpadlo a 14 let budu žít s mužem, kterej mě na prahu středního věku opustí kvůli mladší žábě. A pak budu vědět, že mě stejně nikdy nikdo vlastně doopravdy nemiloval. Jo, tomu řikám skvělý vyhlídky do budoucna.