Březen 2009

Čokoládový svět v hrsti (na očích, na rtech)

31. března 2009 v 20:42 | Ashuleii |  Z mého pohledu
A nenapíšu další článek, dokud pod timhle nebudu mít sto pochvalnejch a obdivnejch komentářů! Tak se snažte:D

Nechám si setnout hlavu a pak ji vezmu do dlaní a radostně zlíbám

30. března 2009 v 21:25 | Ashuleii |  In my mind
Mam pocit, že už mi z toho všeho hrabe. Až donedávna sem se považovala za v jádru docela mírnýho a klidnýho člověka, ale poslední dobou se chovám jak nejškaredější cholerik. A strašně mě to štve. Rozčílí mě opakovaně selhávající připojení k netu a momentálně třeba zas to, že se mi počítač odmítá spojit s foťákem, takže se nemůžu nikde pochlubit s mejma úžasnejma fotkama, který sem dneska pořídila. Zas několik autoportrétů, jak jinak. Nasypala sem si na oči kakaovej prášek a na pusu nalepila čokoládový zdobení na dort.. No, smůla, nikomu je neukážu, protože se proti mně všichni spikli!Ale to je vlastně jedno, protože náladu mam stejnak dneska nějak zkaženou. Ono se ani není moc čemu divit, máma má zas šílený deprese, takže se buď potkávám s její utrápenou tváří nebo kolem ní po špičkách procházim, protože většinu dne, pokud není v práci, prospí. Musí teď pořád řešit všechny ty věci ohledně stěhování a pravděpodobný ztráty práce a milence a naši neustávající finanční krizi.. A když k tomu ještě připočtu, že sem se už dva tejdny neviděla s Tomem a mlátí se mnou už slušnej absťák a moje neskutečně proměnlivý nálady, tak je mi z toho trochu nanic, no. Ale co, ono to zas přejde. Venku bylo dneska přenádherně, uplně jarně, tak sem šla cestou od autobusu a kochala se tim všim, dokud ještě můžu. Už i žáby vylezly, takový je teplo! Jednu rozpláclou sem potkala na silnici. A taky sem viděla strakapouda, heč:) Teda, jestli je to takovej ten bíločervenočernej pták, co je příbuznej s datlem. Doma sem se těšila ze hry na klavír, Káťa mi poslala noty z Requiem, teď už jen sehnat ty k Fontáně a budu nejšťastnější.
Cejtim v kostech, že se blížej velký změny. A nebo si jen něco namlouvám a všecko zůstane při starym. Sem na to ale zvědavá a těšim se na budoucí dobrodružství, protože dost těžko snášim stereotyp. Možná i proto málokdy dočtu nějakou knížku do konce, snad i z toho důvodu potřebuju jednou za čas udělat nějakej rozruch mezi ostatníma, naštvat je na mě a pak si je zas udobřovat, jen aby byl člověk vděčnej za to dobrý. I proto se vyjímečně naučim na písemku a mezi těma samejma pětkama a čtyřkama se čas od času objeví nějaká ta výborná. A nejspíš i proto sem vlastně docela ráda za to stěhování. Pro mě bylo doma nejdřiv tam, kde žila máma s tátou (a ten tam hnije doteď), pak v činžáku, v kterym s náma bydlela i mamky kamarádka a její syn a s nim sem si vždycky hrála na doktora a chodila na prolejzačky do parku. Potom tu byla Praha, s čertovskym a bárbínovskym plakátem na zdi a taky kapsářem s plyšákama a činčilou v přepravce na brambory a moje láska ke Karlu Gottovi. Následovala chvilka v turnovskym paneláku, kde sme dočasně bydleli ještě s tetou a strejdou a sestřenkou a jednou sme se honili venku na chodníku a já vrazila do auta a omdlela. Dál vesnice Roudný, tam sem strávila po Mokřinách nejvíc času, prakticky většinu mýho dětství. Chtěla sem líbat ropuchy, lezla po stromech, hrála s kamarádama schovku na zahradě a hledala brouky a šneky a slepýše pod velkejma kamenama. Asi nejradši sem to měla tady. Teď na to nemam nejhezčí vzpomínky, ale věřim, že časem na to špatný zapomenu.

Vymysli si nějaký chlapský jídlo, nebo tě spláchnu to záchodu!

29. března 2009 v 3:20 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Právě sem přišla z koupelny, koukala sem tam tak na svoje oči a přišlo mi, že sou uplně zelený. Ale asi se mi to jen zdálo, protože obvykle sou hnědozelený. Nebo spíš jen hnědý.
V pátek… To sem jela do Prahy. To vám bylo docela srandovní. Mamky milenec měl náhodou cestu kolem, tak mě tam hodil, nejdřiv sme se stavili ještě u nás ve městě v pekárně pro snídani (asi v 11), protože doma už nic k jídlu nezbylo a pak sme jeli v jeho luxusním audi a já se cejtila jak celebrita. Pocourala sem se po Čerňáku, v Globusu koupila rumový pralinky na premiérový setkání s Markétkou (v tom je ohromná symbolika, sice prvoplánová, ale což; totiž první článek, co sem od ní přečetla, se právě menoval podle těch čokoládovejch bonbonů s alkoholem), na Andělu sem si došla na záchod a taky sem se chvilku procházela takovym pěknym vyvýšenym parkem s výhledem na Prahu. V Mangu sem si zkoušela v kabince šíleně drahý šaty a pak už sme se setkaly s již zmiňovanou. Daly sme si Vodní vílu v Dobrý čajovně, dostala sem gumovou kachničku do vany a památeční pohledy a vůbec to bylo celý takový milý a tak:) Už se těšim, až se zas příště uvidíme. Pak sem doběhla pod koně na Václaváku, kde mě vyzvedla Káťa a prvně sem viděla jejich nejvíc awesome byt. Hrála mi na klavír, k večeři sme si zapekly bagetky s mozarelou a rajčetem a k tomu salát (všechno naprosto zásadní informace!) a rozplývaly sme se nad úžasně čapíma nohama, utrápenym výrazem a orlím nosem Adriena Brodyho v Darjeeling limited. Někdy navečer sme se pak zašly do nějakýho baru (nebyla to Lucerna ani Techtle mechtle, jak se původně plánovalo), kde bylo i několik Kátinejch spolužáků a taky francouzek a jeden francouz, co tu jsou až do středy na výměnnym pobytu. Nejlepší bylo, když hráli písničky z Pomády nebo Rockyho a Káťa do toho dělala její sexy awesome taneční kreace. Málem sem umřela smíchy:) K ránu sme podnikly romantickou procházku noční Prahou zpátky domů, chvilku si ještě před spaním povídaly a pak usnuly.
V sobotu… To sem se tak ráno vzbudila a Káťa ještě spala, tak sem jí okukovala pokoj a listovala si v její filmový bibli (a už sem zas zapomněla, jaký všechny kvalitní filmy chci vidět). Posnídaly sme, v Markovi a Spencerovi sem si koupila burákový máslo, v knihovně sem se podivala na nekonečnou knihovou studnu, stavili sme se na maratonu (a já dostala balonky, pouštěla sem si helium do pusy a mluvila jak šmoula a přišlo mi to děsně veselý) a tam bylo asi tak milion lidí, tak sme zas rychle utekly a prošly se Pařížskou ulicí, kde je to samej Dior a Gucci a vůbec. Ještě sme si vzaly v Coffee heaven kafovou tříšt do kelímku na cestu domů (a bylo to strašně dobrý), tam sme si pustily pár dílů Přátel, s Kátinejma legračníma rodičema snědly oběd (kuře s nudlema) a pak už byl pomalu čas, tak sem se rozloučila a poděkovala za všecko. Už se těšim, až se zas příště uvidíme. Pak sem se šla ještě setkat s Býlou (a byla tam taky Helianthi, ale ta hned zas zmizla, protože šla se svým klukem venčit psy). Chtěla sem ji (a vlastně i sebe) vzít do Lehký hlavy, ale tam měli plno, tak sme si daly masalu v čajovně a povídaly o všem možnym. Už se těšim, až se zas příště uvidíme! Dostala sem jabko na cestu, nasedla na metro a pak na autobus a cestou sem občas hrábla prstem do burákovýho másla a snědla ho tak půlku skleničky, ale to nevadí, protože je to moc dobrý a je to od toho, aby se to jedlo, žejo. V Turnově na nádraží mě vyzvedla Šárka s Markem a jeli sme ještě na oslavu Angelicy a tam se docela dobře bavily, kouřily jablečnou dýmku a pily krvesaj (griotka+rum+pepř) a tancovaly a nakláněly se z okna a běhaly po silnici a v nejlepším sme jely zase domů a já sem strašně unavená už a tak du spát.


No řekněte, není to hezké? Odpovím si sám – je to hezké!

24. března 2009 v 17:41 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Kdybych byla kluk, chtěla bych se menovat Gabriel. Ne proto, že má dneska svátek, to jméno se mi prostě líbí. Kdybych byla kluk, dala by mi mamka jméno Ondřej. No, vlastně sem docela ráda za to, co mam:)
Nemívám to sice moc ve zvyku, ale dneska udělám výjimku. Budu psát o škole a co víc, budu se chlubit, jakej sem měla úspěšnej den! Tolik sem se na dnešek stresovala a fakt vážně přemejšlela o tom, že zůstanu doma. Jenže tim by se stejnak nic nevyřešilo. A tak sem tam teda šla. Hned první hodinu mě profesor přezkoušel z fyziky a ohodnotil mě chvalitebně. Což je na mě fakt výkon, protože s timhle předmětem se vůbec nekamarádim a poslední dvě známky sou čtyřky. Ha! Pak následovalo pár hodin útlumu a o matice se to stalo. Vždycky sem věděla, že je ve mně skrytej matematickej génius! Dostala sem 3+ z písemky a to je, prosimpěkně, asi tak nejlepší známka za poslední 4 roky. A ještě k tomu Honzák napsal Pěkně. Jakou já měla radost:) No, dobře, uznávám, že sem trochu koukala ke Kubovi a opsala od něj jeden, dva výsledky.. Ale nevadí, nějaký menší podvádění mi radost nezkazí. A nakonec ta prezentace seminárky o nacionalismu.. Doufala sem, že to nestihnu, pustili sme si živý vysílání ze sněmovny s hlasováním o důvěře, páni politici tam hráli pěkný divadlo a povídali o pohádkách. Bohužel, profesor to pak přerušil a přišla sem na řadu. Asi nemá cenu popisovat, jak nervózní sem byla, dokonce ani nevim, jakou z toho mam známku, pro mě je teď nejdůležitější, že už to mam za sebou a nedopadlo to až tak katastrofálně, jak sem se obávala. Všechno sem to oslavila pytlíkem kyselejch rybiček v autě cestou domů. A teď sem tady a mam radost. Z toho, že sem přežila dnešek a dokonce to bylo docela fajn, že do konce tejdne nemam moc práce do školy a že v pátek jdem na filmovej seminář a odpolední hodiny nám odpadnou a já aspoň budu moct jet dřív do Prahy ke Kátě, u ní přespim a v sobotu mě čeká nějaká ta arcidiecézní záležitost a večer narozeninová oslava. Když si tak vzpomenu, jak mi bylo včera… To mě rozbrečelo jen to, že sem špatně vyprala prádlo, který se nevyždímalo a já ho i přes to poházela po topení a všude tekla voda a mamka mě pak seřvala a musela sem to dát do pračky znova. Taky sem byla fotit venku v dešti a pak mi nešly přetáhnout fotky do počítače, tak sem měla chuť třísknout s foťákem o zem. Naštěstí sem si to pak rozmyslela...
A počasí se asi zbláznilo, dopoledne sněhová vánice, pak svítilo slunce jak šílený a teď prší a všude je mlha. Z toho by se jeden posral, fakt:)

Sundám si svoje třídílný plavky a vrhnu se s vřískotem na lustr

23. března 2009 v 20:44 | Ashuleii |  Z mého pohledu
Jako citronová šťáva
žlutá, tekutá, kyselá
pršim na deštník
co na tebe mává
divoce, zvesela.



Teču po listech
po větvích i po kmenech
čekám na tvůj další vzdech
a chytám rybu v jezírku.



Jsem rozmočená cigareta
kterou si už nikdy nezapálíš
čekala sem dlouhý léta
a teď sem ti blíž
než kterákoliv jiná…
A přece tak vzdálená.


Ve sladkém vínovém opojení hledáme často to, co už není

21. března 2009 v 19:58 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle

Nikdy sem si nemyslela, že by přestávky u nás ve škole byly kdovíjak zábavný. Ale už jen ten fakt, že si člověk může chvíli odpočinout od učení, mě rozveseloval. Včera sem si ale povídala s Ange a ta mi řekla, že u nich v Chille si vždycky o přestávce pustěj nějakou hudbu a tancujou. To mi přišlo děsně supr:) A tak vůbec všechno, co sem se od ní dověděla, se mi líbilo. Uplně mam teď chuť se tam jet podívat, poznat jinou kulturu, jiný lidi, jiný všecko.

Včera o fyzice mě chtěl Liška zkoušet, vybral mě tim jeho debilnim systémem házení klíčů na seznam studentů a padlo to na mě. Vůbec sem to neuměla, tak si ke mně udělal puntík a v úterý budu krom prezentování seminárky na svs ještě zkoušená ze speciální teorie relativity a podobnejch pitomin, great. Noo, o angličtině Ječnej pořád mluvil o HIMYM a mě to přišlo trapný, protože je strašně pozadu, my na to koukáme už víc jak půl roku a on teď pořád mele hlášky z první řady a o Lick the Liberty Bell etc. Awkward. O volný hodině sem se učila na písemku z FR a o matice sme zas počítali jen jeden příklad na ověření si vzorečku povrchu koule nebo co, tak sem spala. (Jéé a odpoledne byla v televizi v nějakym praštěnym filmu Jane z IT Crowd a měla šílený háro, áá:D) Po škole sem se courala se Šárkou městem a došla až sem k tátovi, kde sem něco snědla a večer sem oslavovala v BB narozeniny slečny, kterou sem skoro neznala a vzala sem sebou Ange a bylo strašně roztomilý, když se pokoušela něco řikat česky:) Tak sem si většinu času povídala s ní. Pak tam přišli poldové, dělali ten večer zátah po celym městě a chtěli po nás občanky, prej aby teda něco dělali a ten jeden pak nebyl schopnej spočítat, kolik je někomu, kdo se narodil v roce 1990, tak se na to vykašlali a šli jinam. My se pak přemístili do jednoho nejmenovanýho diskotrisko zařízení, konala se tam mega sněhová party (haha:D) a tak na nás sypali pytle polystyrenovejch kuliček a mě to lezlo do nosu a do pusy a všude, hrůza. K ránu sem posadila Ange do taxíku a sama šla se Sabinou pěšky dom, bylo hezky, na nebi milion hvězd, občas je zakryla nějaká oblačnost, ulice se topili v tlumenym světle pouličních lamp a jediný, co mi tu krásu kazilo, byla S., která do mě (jak jinak) hučela ohledně toho jejího zbožňovanýho Chorvata. No co, jednim uchem dovnitř, druhym ven. "Bla bla bla bla….!" - "Hm, hm… Nojo." Doma sem pak pěkně zabordelila koupelnu, když sem se chtěla osprchovat a odevšad ze mě padal ten falešnej sníh. Usnula sem asi ve tři…


A dneska ráno zaspala, nechápu jak to, nařídila sem si budíka a on nezvonil! Tak sem rychle vylítla z postele, utřela si poslintanou ruku a běžela na námko, kde sem se měla sejít s Ange. No, ta mi pak psala, že nestíhá a čekala sem tam na ní půl hodiny, ale neva:) Šly sme do parku a kolem Jizery a mam s ní spoustu prima fotek. Odpoledne se tu pak stavil spolužák Matěj, procházeli sme se po okolí a on mi vyprávěl tři příhody, který si pamatuje z nejranějšího dětství (jedna je o tom, jak přišel k řezu do kolene v pravym úhlu). A pak sem doma udělala rodině k večeři tousty a za chvíli tu zůstanu sama a už se těšim, jak ukořistim sklenici s nutellou a všechnu ji snim.
(A ještě sem chtěla něco říct a už sem to zas zapomněla, achjo.)

Odhodila kachna divoká na chodník sáček černýho čaje a sněženka, co šla právě kolem, o něj zakopla

19. března 2009 v 17:36 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Myslim, že mam infarkt. Něco mě děsně tíží na hrudníku, špatně se mi dejchá a další příznaky si už z biologie nepamatuju, ale stejně. A nebo to taky nic není a já jen dělám z komára velblouda. Když už zmiňuju ty zvířata, dneska na mě vyskočila z odpaďáku myš, když sem chtěla vynýst koš. Lekla sem se fakt jen trochu, nekecám:)
Včera sem šla po sto letech na břišní a pak i do filmovýho klubu na Requiem (nevadí, že sem to viděla už tak stoosmapadesátkrát) a seděla sem v poloprázdnym sále sama, protože ani Káča ani Duša nakonec nemohla jít. Dojem z filmu mi to sice nezkazilo, na tom velkym plátně vynikly všechny scény a záběry ještě dokonaleji, ale trochu mě to mrzelo. Stejně jako Káčiny reakce, když sem jí povídala o mě a Tomovi ("Tak tys už poznala jeho rodiče i prarodiče? No to je hrůza, to je ještě vážnější, než kdybyste se měli brát! … Nesnášim vztahy….") a pak i to, že sem ji i Dušu pozvala ke mně na víkend, obětovala sem čas, kterejch bych mohla bejt s Tomem a ve výsledku uplně zbytečně, protože to obě nakonec odřekly. Zkoušela sem i ostatní kamarády, ale všichni už něco maj a tak mi nezbejvá, než zůstat doma.
Zrovna mi volala mamka, že přijede domů dýl, protože chce někde okouknout nějakej pozemek a když bude dobrej, nastěhujem se na něj a prodáme Mokřiny. Tušim, že při mym štěstí to bude ještě větší díra, než teď. Tolik bych chtěla vypadnout někam do města, ale to by mámu zabilo, takže mam smůlu.
Joa taky sem si byla včera ráno po sto letech zaběhat, to počasí po tom vyloženě volalo. Sice sem to sotva udejchala, ale stálo to za to, vyplavila sem zas několik endorfinů do krve a měla dobrou náladu (která se mi ve škole pak zhoršila, ale co už). A dneska ráno kouknu z okna a div sem se nerozbrečela a nepozvracela, z nebe to sněžilo jak blázen a všude spoustu sněhu, fuj. Naštěstí se to moc dlouho neudrželo, tak doufám, že se nic takovýho už nebude opakovat. Chci jaro!!!

Bazénový dlaždičky spali na dně oceánu
a když se probudily pískáním konvice na sporáku,
skočily v umyvadle do odtoku
a byly pryč, v tu ránu.

A pak přišel strom, co rostl kořenama k nebi,
podivil se nad mrtvým oranžovým ptákem,
svezl se do pole vlakem
a když vystoupil,
chytl za ruku plyšovýho medvěda, byli oba bledí.

Plameňák Oplodnil Malý Egoistický Ručník Aby Neměl Čas

17. března 2009 v 23:22 | Ashuleii |  In my mind
30 let starý bačkory pověšený na prádelní šňůře
co dřív procházely se ve vzduchu
s prošoupanou podrážkou a ulomeným podpatkem
zastavily se na kus řeči s notama a basovým klíčem
sužovány velevelkým chtíčem.
(...)
Klavírní klávesy vyšly si na procházku
s dvěma kompaktními disky,
táhnouce za sebou růžovou a modrou na provázku.
Popíjeli kakao a jedli barevné ovocné želé
černou tuší rozsekali na třísky
večerní nebe, už nebylo celé.
(...)
10 jahodovejch zrcátek sedělo na molu
mávalo nohama ve vzduchu nad vodou
v rukou drželo plechovky na kolu.
Smrt ve dlani, pohled pod sukni,
rozbité sklíčko v zrcátku náhodou
uložilo jahodu ke spaní.


99 červených balonků

15. března 2009 v 22:48 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Ještě šest dní zbejvá do kalendářního jara. Já si ale stejnak myslim, že už tu je, protože když sem byla včera s Tomem a Metalýzou na vejletě, bylo strašně krásně, svítilo se a vzduch byl teplej. Podívali sme se na zříceninu Zubštejn a měli tam boží rozhled po kraji, pak sme z ní zas slezli a seběhli kopec a jeli autem dál, malejma vesničkama, kolem řeky, serpentýnama a další zastávku (doprovázenou lokem medoviny) sme si udělali ve Víru u přehrady. Následoval ještě kostelík ve Vítochově, pozůstatek tvrzi v Dalečíně a návštěva cukrárny. Je mi z toho hezky u srdce ještě teď, jen si na to vzpomenu, byl to fakt pěknej den. Ostatně stejně jako všechny další dny v poslední době:) Večer sme pak zašli s jeho kamarádama na jedno (ikdyž já teda pivo nepiju, dala sem si vodku s džusem) a pak sem Toma přemluvila, abychom se svezli s jeho ségrou Šárkou a jejim přítelem Jarinem na diskotrisko. V soutěži o největšího eskymáka se tam slečna na podiu svlíkla do tang (a vyhrála šampaňský!) a na záchodě mě další požádala, abych jí pomohla zapnout rozeplou podprsenku. Trochu sme tancovali a trochu seděli u stolu a kolem druhý zas byli doma.
Dneska sme se po obědě ukázali u Tomovejch druhejch prarodičů (ty první bydlej pod nim a děda Vostrejž by si se mnou pořád povídal a balil mě) a dopadlo to docela dobře, i přes to, že nejsem zvyklá zažívat takovýhle situace. Myslim jako poznávat rodinu mýho kluka, je to pro mě něco uplně novýho.
Jinak, ve čtvrtek i v pátek sme se procházeli po okolí Tomova novýho bydliště (podkrovní, spoustu dřevěnejch trámů, hodně prostoru, prostě nádhera) a taky sme zašli na amatérský divadlo, kde hrála tadle slečna. Když sme přijeli v pátek odpoledne do Bystřice, opekli sme si na zahradě špekáčky a pak taky brambory v popelu a to je asi tak všechno, co sem chtěla říct.

V Husovicích

12. března 2009 v 15:03 | Ashuleii |  Z mého pohledu

Revolutionary road

10. března 2009 v 22:58 | Ashuleii |  In my mind
Nemůžu říct, že bych se měla špatně, protože zejtra jedu na vejlet a vejletovat si budu vesele až do neděle. Já jen.. Že mě tohle trochu trápí, ale snad se to zas spraví.

Nesnášim ten pocit provinilosti a výčitek. Ale můžu si za to sama, že je to tu zase. Je moje chyba, že sem nešla na maturiťák Duši a Káči a místo toho trávila jarní prázdniny s Tomem. I to, že si v poslední době nejsem schopná udělat čas a jít s K. na břišní nebo s oběma jmenovanýma do kina na filmovej klub. Že si moc beru, když si ze mě K. dělá srandu a utahuje si ze mě a reaguju na to přehnaně podrážděně. Vzpomínám si, není to tak dávno, že vždycky, když sem Káču potkala na chodbě, třeba i víckrát za den, nadšeně zařvala "Karličkóóó!" a bylo na ní vidět, že mě ráda vidí. Duša není tak expresivní, ale i přes její umírněnější projevy sem věděla, že takhle je to dobrý, správný. A stejně tak teď, bez nějakýho většího vysvětlování a promlouvání do duše, hádek nebo sporů, mi je jasný, že tohle sem prostě nezvládla. Vidim je na chodbě a setkávám se s uhlejma pohledama stranou. Možná přehánim, možná to moc prožívám. Možná si jen hledám důvody ke stěžování si na něco, když teď nejsem sama a už nemůžu brečet nad tim, že mě nikdo nemiluje. Strašně těžko se ale prostě vyrovnávám s tim, že někoho ztrácim. Že už to není, co bejvalo. A tak se lituju a užírám a přemejšlim, jak to zas napravit. Teď nemam na mysli jen tyhle dvě, ale i jiný kamarády. Ono je přirozený, člověk některý lidi ztrácí, aby na jejich místo mohl přijít někdo jinej. Když já… Achjo.
Nemyslim, že bych byla zlej člověk, ale stejně asi sem. Často odříkám předem smluvený schůzky a akce (nejlíp nedlouho před samotným setkáním), posmívám se lidem, ať už pro to, jak mluvěj, co nosej nebo co dělaj, na některý sem škaredá a přitom si to ani nezasloužej, dávám sliby, který nesplnim a vůbec. Třeba tuhle na francouzštině.. Profesor měl uplý tričko v brazilskejch barvách a fakt šíleně mu přes něj trčely bradavky, nedalo se na to koukat, ale ani nekoukat. A já se nad tim děsně pošklebovala a pomlouvala mu to. No ikdyž.. Tentokrát to možná bylo trochu na místě:D
Dneska mi přišla smska od Týny, slečny z kostela, která se mě už dlouho snaží dostat do jejich křesťanskýho spolku a já pořád odolávám a s díky její pozvání odmítám. Mám tisíc výmluv na to, proč na jejich setkání nemůžu přijít, ale dneska sem jí už narovinu napsala, že sem se tý víře stejně nějak vzdálila a asi se mezi ně nehodim.
Nehodlám zas začít chodit každou neděli do kostela a denně se modlit a číst si v Bibli, ale stejně, pokusim se bejt lepším člověkem.


Co všechno se dá stihnout za 20 minut? (19:40-20:00)

9. března 2009 v 20:38 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Když sem se včera ráno probudila, venku zpívali ptáci, svítilo sluníčko a vedle mě on (mého srdce šampion!). Následoval obvyklej rituál snídaně v posteli a válení se až do oběda. Pak se vrátila mamka z kostela, naházeli sme do sebe škubánky s balkánem, svezli se autem pod rozhlednu a na tu sme pak vylezli a rozhlíželi se po kraji a hledali náš dům. Nenašli sme ho.. A tak sme zas slezli dolů, směrem na Valdštejn, Tom mi cestou vysvětloval původ hlubokejch jam zasypanejch spadaným listím (že prej v nich spěj jeleni..?) a já mu vyprávěla, jak sem jako malá nosila mrtvý krtky po kapsách a trhala žížaly vejpůl. U zámku sme si koupili mentos žvejkačky a šli zas zpátky. Kolem Jizery a dál do Dolánek a Vazovců, ukázala sem mu bezednou studánku a rybníky pro umělej chov pstruhů. A táhla ho zkratkou šílenym roštím a omylem mu pouštěla větve do obličeje. Doma sme se plácli na gauč a pustili si k tomu film o Doors, Val Kilmer jako Jim Morrison byl fakt přesvědčivej a přišla sem na chuť těm jejich písničkám. Večer sme si pak ještě prohlíželi moje starý fotky, měla sem radost, že zas můžu někomu vnutit výplody toho, co mě tak baví.
Ráno sem Tomovi zabalila na cestu svačinu (jabko a štrůdl), mamka mě odvezla do školy a já ani nebyla smutná, že zas přišla chvíle odloučení, protože se uvidíme zase ve středu!! Mamka ho pak pozvala na kafe, protože mu jel autobus až za dvě hodiny.. A doma se mi pak svěřila, že se jí líbí čím dál víc a je z něj prostě nadšená. A strejda taky a to už je co říct:)
O tělocviku sme stojkovali a volejbalovali, při češtině sem zas nedávala pozor a po biologii už sem mohla jít domů. Využila sem volnýho odpoledne a navštívila taťku (což vlastně není tak uplně pravda, protože byli doma snad všichni, jen on ne - Hanka, jeho přítelkyně, Sabina, její dcera a pak babička). Měla sem dobrej pocit, že sem si zas na ně po dlouhý době udělala čas. Ale bylo mi zas trochu nanic z tý jejich vícjak rok trvající situace, která se asi prostě sama jentak nevyřeší a bude to asi jen horší. Slíbila sem babičce, že jí někdy přinesu ochutnat něco dobrýho, co sem upekla (mimochodem, ten recept na pivní štrůdl: na dvě nohavice - 125g nastrouhaný omegy, 16lžic piva a 30dkg mouky zapracujeme v těsto, necháme chvíli odležet a dál s tim nakládáme tak, jak se to už obvykle se štrůdlem dělá; rozválet, nastrouhat jabka, pocukrovat a poskořicovat, rozinky, oříšky, nebo to jde i na slano… Dobrou chuť:)).

Umí mi někdo vysvětlit, jak je možný, že ta látka (asi tak ve 3.minutě) prostě sama drží ve vzduchu? High Hopes.


Přecházím do země sandálů, ohybačů lžic a milovníků jogurtů

7. března 2009 v 18:52 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Včera se mi stala neuvěřitelná věc. Když nám profesor matiky rozdal písemky, snad prvně v životě sem jen bezradně neseděla a nechápavě na ní nekoukala. Dokonce sem měla pocit, že vim, co dělám! Nevídané. Cejtim v kostech, že bych konečně taky jednou mohla očekávat lepší známku než čtyřku nebo pětku:) To bylo pátou hodinu. Pak už jen nějak přežít dvouhodinovky francouzštiny a dějin umění a v půl pátý už sem vyběhla před školu, kde na mě čekal Tom. Stavili sme se ve videopůjčovně a Miloš nás tam zas hrozně zdržoval a povídal nám, že kdyby nebylo Vykoupění z věznice Shawshank natočený ve stejnym roce co Forrest Gump, kterej vyžral všecky Oscary, tak by mělo spoustu ocenění. Ať tak nebo tak, pustili sme si to večer a fakt se nám to líbilo. V telce pak dávali Sex ve městě a naučila sem se z toho tři nový pojmy - fabulózní, škuner a Rebeka.
Dneska sem vstala už po šestý, abych upekla Tomovi k svátku jablečnej štrůdl z pivního těsta (chce někdo recept?) a pak sem ještě chystala maso na čínu k obědu a vůbec mi nešlo odstranit od toho to hnusný tlustý bílý. Mezitim se dopekl štrůdl, nakrájela sem ho a poprášila moučkovym cukrem, k tomu teplej čaj a posnídali sme to všechno v posteli. Celý dopoledne sme víceméně prospali a odpoledne sme zajeli do města do sportovní haly, abysme podpořili Áďu na florbalovym turnaji. Pak přišla i Šárka s Markem a s nima sme si ve sport baru zahráli fotbálek (a totálně to projeli) a vyprávěli si sprostý vtipy. Venku se počasí sice moc netvářilo na nějaký procházení, ale nás to neodradilo, takže když sme dovezli Š+M dom, vyrazili sme k Sychrovu do zámecký zahrady, prošli se a posvačili tam:) Taky sem prvně seděla za volantem, asi tak dvě minuty a vůbec mi to nešlo, auto se cukalo a vůbec mě neposlouchalo, sem zvědavá, jak mi to pude, až začnu chodit do autoškoly:D No, doma sme akorát nakrmili koníky jabkama a teď si asi zalezem pod deku k filmu.. Ještě nám zbejvá celá neděle a kousek pondělního rána, než se rozloučíme a ve středu zas jedu já za nim do Brna, což je supr, nebudu muset čekat dva tejdny jako teď:)

Lepší banánem do hlavy...

2. března 2009 v 19:30 | Ashuleii |  Od pondělí do neděle
Včera mě ve snu ňákej kluk málem znásilnil a pak mě bez předešlýho varování začla líbat neznámá slečna. A Tomovi se dneska zdálo, že spolu máme dítě, brr.
Myslim, že se tak trochu vyžívám ve svejch špatnejch náladách. V sobotu večer sem byla sama doma, Tom v hospodě, máma taky (takže sem musela koukat na Silent Hill sama) a já si tu vesele pouštěla smutný písničky a užírala se a litovala, jak je to hrozný, že mě všichni opustili. Což je pitomost, ale v tu chvíli mě to skoro až bavilo, řekla bych. Ráda si vymejšlim a překrucuju skutečnost, no. Dopoledne sem strávila v boudě na parkovišti a rozdávala sem řidičům lístky k parkování. Prvně od léta, co sem tam tejden strávila na brigádě. Přemejšlela sem, kolik moc se toho od tý doby změnilo a taky jak je možný, že pán ve starý škodovce v umazanejch montérkách s plnovousem mi vykládá, že za chvíli jde do divadla. A já mu to věřila. Když zrovna nepřijelo žádný auto, učila sem se biologii (na dnešní písemku, v který byly přesně ty otázky, na který sem znala odpověď nejmíň - popiš játra, nefron a vysvětli pojmy jako endokrináze… to není fér), nebo si četla Goleta v údolí (a doufala sem, že konečně taky nějakou knížku dočtu, ale asi to zas nevyjde, dostala sem se na stranu 23 a dál se mi už nechce) a nebo pozorovala lidi venku. Docela mě to tam bavilo:)
A pak včera ta Káťa. Praha. Coffee heaven a pozvání na kávovokaramelovou tříšť dodatečně k narozeninám. Pusy se nám nezastavily. Courání městem, okukování obchodů zvenčí i zevnitř, lezení přes plot, abysme se dostaly na pouť a nemusely platit vstup, velkej holandskej řetízák 60metrů nad zemí, děsná zima a vichr a lítající vlasy a Kátiny srandovní odhalený kouty (jinak je skrejvá ofinou a zbytkem vlasů), divný lidi v tramvaji a kanálovej smrad, zapečená sejrová bageta v Boulevardu, tekutý černý linky na těch jejích krásnejch očích, úsměv a tvář opřená o ruku, cvak cvak cvak. Rozloučení.
Ta škola mě unavuje. Řekla bych, že přes tejden spim a probudim se vždycky zas až o víkendu. Hned první hodinu o němčině sem měla sto chutí lehnout si na lavici a usnout.. A o tělocviku sme dělali gymnastiku (to je rým!), kotouli vzad i vpřed, hvězdice.. A při nich sem si roztrhla zrovna na takovym hloupym místě moje oblíbený třičtvrťáky, ááá. A když sme si pak se Šárkou v kabinetu češtiny kopírovaly ze spolužaččinýho sešitu učivo o právu, sdělovaly si profesorky svoje hubnoucí zkušenosti a mě jen mrzí, že když se chtěla do rozhovoru zapojit i ta, co sní 10 nugátovejch koblih k svačině, přišla naše třídní a bylo po srandě. A jak tak na to koukám, je to moje povídání už nějak dlouhý, tak čau.