Moje Laskonka

15. března 2010 v 15:15 | Ashuleii |  In love with..
Adélku sem poznala v dobách, kdy sme obě chodily na aerobick, tenkrát ještě na prvnim stupni. Měla blonďatý kudrnatý vlasy a krom pozdravu sme toho myslim spolu moc nenamluvily. Zlom nastal po našem přijetí na gympl, ale ještě nějakou dobu trvalo, než sem se zbavila absurdního pocitu, že ona je na přátelství se mnou moc dobrá a než sem si v ní díky pár okolnostem našla nejlepší kamarádku. Probíhalo to tak nějak souběžně, jako se Šárkou, Adél seděla za náma v poslední lavici a hrozně ráda mě tahala za vlasy a česala je (doteď mi to chybí). Radila mi při písemkách a jednou kvůli mě dostala pětku z dějepisu, když se o to pokusila i při zkoušení. Jen my dvě sme byly vždycky nadšený, když sme o tělocviku měly dělat gymnastiku.. S ní sem se odvážila jít na svou vůbec první diskotéku a taky je první holka, s kterou sem se líbala. Bylo to nesrovnatelně pěknější než moje první pusa s klukem! První byla i co se týče mejch fotoobětí. Chodívaly sme spolu do knihovny a vždycky dostávaly pokuty za pozdě vrácený knížky:) A snad nikdy mi neřekla jinak, než Káji, Kaju nebo Hvězdo. Taky byla vždycky zdrojem vtipnejch omylů a nesmyslů, jako je kupříkladu moje oblíbená věta: Živočichy dělíme na býložravce, masožravce a nežravce. Hihi:) V nudnejch hodinách nám ráda skládala básničky, začátek jedný o mě je Karolínka, ta dívka, co mně uhranula..., někde jí mam ještě skovanou. Když bylo v létě teplo, kupovaly sme si v ovocnym baru zmrzlinu a sedávaly s ní za divadlem na zídce. Jednou, zrovna na Šárky narozeniny (tušim, že 17.), sme přišly do trafiky a na pultu tam ležel místní časopis s mojí fotkou na obálce. Poslala sem ji totiž do jejich letní soutěže a moc sem nedoufala v nějakejch úspěch, takže když sem to tam pak viděla, nevzmohla sem se na nic jinýho než na šílenej šťastnejch smích a nákup víc čísel, pro mamku, babičku a tak. Holky pak hopsaly přede mnou ulicema s HOTem v ruce a všem ho strkaly pod nos:) Oslavily sme to několika kolujícíma zákuskama v ovocňáku a ještě na cestu sme si vzaly dva kopečky a lidi na nás nevěřícně koukali, že na konci listopadu jíme zmrzlinu.. To byl jeden z vůbec nejšťastnějších dnů mýho života. Dál si vzpomínám třeba na školní vejlet v Nový Vsi, nechtělo se nám hrát volejbal jako ostatním, tak sme sbíraly posekanou trávu do kolečka a pak si do toho vždycky jedna sedla a druhá jí vezla vyklopit na hromadu se senem a bylo to fakt sranda, když sem pak spadla do kopřiv:) Když se s rodinou přestěhovala nad hospodu s bowlingem do Sedmihorek, k fotbalovýmu hřišti a vlakový stanici, jezdívaly sme za ní se Šárkou na zápasy do stánku, opejkat klobásy a točit pivo a fandit..

V létě, na můj svátek, tomu bude už dvacet let, co se narodila. Laskonka je šikovná na strašnou spoustu věcí, krásně kreslí a maluje (ještě aby ne, když asi tak sto let chodí na výtvarku do Zušky), běhá nejrychlejc ze všech lidí, co znám a je vůbec celkově moc sportovně nadaná. Jako jediná z nás tří vydržela a doteď hraje florbal (kde poznala lásku svýho života.. což je zvláštní, protože mě zná přece mnohem dýl!). Zato s kytarou už skončila. Z dobrejch vlastní rozhodně oplývá vřelostí a společenskostí, upovídaností a ohromnou cílevědomostí a neustálou snahou se zlepšovat. Jako negativum vidim někdy až přílišnou nesnášenlivost vůči ostatním a že se snadno urazí nebo naštve, nadruhou stranu je pak vždycky hezký se zas udobřovat:) A i přesto, že už se denně nevídáme, píšeme si aspoň občas emaily a když jedu do Turnova, nemůžem se nepotkat a tak mam pořád pocit, že je to jako dřív. Možná je to moje dětská naivnost, ale já prostě věřim, že nám to vydrží až do smrti.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Metalýza | 15. března 2010 v 17:13 | Reagovat

Jasně že vám to vydrží až do smrti a ještě dýl ;)! Napsalas to o ní moc hezky a pro nás, čtenáře, je to zas krásný čtení, o takovýmhle kamarádství :). Tak vám holky přeju do budoucna spoustu dalších společnejch skopičin ;)

2 Evka Bylinkovatá:) | 15. března 2010 v 18:03 | Reagovat

Mám pocit jako bych ji znala, ze Tvých fotek ji už dlouho znám, a je strašně moc sympatická a hezká:) Ty vlasy!!:) (Jako blonďaté jí to sluší daleko víc!)
Obdivuju, že Vám drží to nádherné přátelské pouto i na takovou dálku, to pak není proč pochybovat, že vydrží navěky:)

3 Ivuška | Web | 15. března 2010 v 18:39 | Reagovat

Kájuško ty seš tak krásně milující :) Tyto články o tvých bližních jsou nejkrásnější..
A opravdu této slečně moc sluší jak se obarvila na blond, typický příklad přirozeně pěkného člověka :)

4 Terez | Web | 15. března 2010 v 20:40 | Reagovat

To je tak krásně napsaný, stejně jako článek o Šárce. Chtěla bych tak pěkně umět napsat o svých nejmilejších - a kdyby takhle oni napsali o mně, rozbrečím se snad štěstím :´)

5 Šárka | 15. března 2010 v 20:58 | Reagovat

Jee, to si nepamatuju že u nás na sebe kydla ten jogurt:D
no i tak je dokonalá;)a zapomnělas napsat že v primě vyhrála miss!:D

6 sumiko | 15. března 2010 v 21:08 | Reagovat

Mě to úplně dojalo, ten článek :D :)...a to tu slečnu ani neznám. Hraje mi tu k tomu CocoRosie a krásně to dokreslilo tu příjemnou atmosféru, co z toho jde :)

7 Mikal | 16. března 2010 v 8:19 | Reagovat

Moc hezu článek..krásně se to čte..je to moc milý;)

8 Delfa | 16. března 2010 v 12:01 | Reagovat

urcite vam to vydrzi a to pouto bude lety silnejsi a silnejsi...je moc krasne a hrejive jak umis mluvit a psat o svych nejblizich...mej se krasne

9 dominika | 18. března 2010 v 17:09 | Reagovat

krásny článok..tá atmosféra čo z neho išla ...:) ach..:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama