Ich liebe ein Croissant zum Frühstuck - und nette Menschen, die es mir servieren

27. listopadu 2010 v 22:59 | ašu kešu |  In my mind
(c) Larůů

Někdy je mi trochu smutno a padne na mě bezdůvodnej splín, chci se vybrečet a ulevit si a nejde to. Jinak ale sobecky zavírám oči před skutečnejma problémama, utěšuju se, že se má máma v léčebně určitě dobře a že babičky Parkinson ještě neni tak těžkej.
(Tohle sem píšu stejně jen proto, abych se mohla zpětně při čtení politovat.)

V pondělí oslavíme s Marlene její 8. narozeniny. Když mě bylo tolik, nosila sem mrtvý krtky v kapse, bydlela s mamkou a Láďou v Roudnym, každý odpoledne si hrála se sestřen a klukama venku na schovku a stavěli sme broučkům v lese domečky a lezli trávou a jedli šťovíky. Dostala sem prvního psa, Arga, a taky chronickej zánět slepýho střeva, který mi pak vyndali a já při zotavování v nemocnici poslouchala ve walkmanovi Hanu Hegerovou a zkoumala svý stehy pod pupíkem. Je to až směšný, jak staře si připadám.

Děsí mě, že už teď vim, že až budu o Vánocích zas na chvíli v Čechách, nebudu mít vůbec šanci stihnout všechno, co bych chtěla.

Těšim se na pondělní žehlení.


(c) Larůů
(c) Larůů
(c) Larůů
(c) Larůů
(c) Larůů
(c) Larůů
(c) Larůů
(c) Larůů
(c) Larůů
(c) Larůů
(c) Larůů
(Tuhle sem vešla do kuchyně a ve dveřích se srazila s Jimgard, která si zrovna krkla, tak sme se tomu smály asi půl hodiny:))
 

42 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama