Together we won't live forever

17. července 2011 v 2:13 | ašu kešu |  In my mind
Po třinácti hodinách prvního dne v práci skoro necejtim nohy a je mi to jedno. Co mě mrzelo víc (může za to vzpomínka na Aničku) - směšný představy a naivní scénáře odehrávající se v mý hlavě, když sem měla náhodou dlouhou chvíli a nebylo potřeba odnikud odklízet vysypanej popkorn, kontrolovat čistotu záchodů nebo trhat lístky. Tvářila sem se hodně zaneprázděně, chodila tam a zas zpátky a snila si, jak skončim v 1 ráno a vyzvedne mě někdo, s kym mam krásnej vztah a strašně se milujem.. Cestou ze Špalku mu budu nadšeně vykládat zážitky z celýho dne (jak sem tajně koukala na poslední díl Harryho a brečela u Lidic, jak sem si o půlhodinový pauze koupila milku s celejma oříškama za 12 korun a celou ji snědla, jak sem měla radost, když mě někdo oslovil Káji nebo Kari, jak byl sekuriťán Vašek přátelskej a vykládal mi o polodrahokamech a důležitosti hudby, jak jeden milej kluk chtěl, abych s nim šla na film a nebo jak sem potkala po třičtvrtě roce Toma ze šourůmu a oboum nám vtipně dlouho trvalo, než sme zjistili, odkud se to vlastně známe) a doma zkopnu boty do kouta, unaveně se svalim do postele a poprosim si o dlouhou masáž chodidel. Z nedostatku energie se jen poslušně nechám vysvlíct z oblečení a usnu tomu někomu milovanýmu v objetí, hrát nám k tomu budou písničky z mýho oblíbenýho cuckovacího plejlistu a ráno se probudim dřív a budu sledovat toho někoho ve spánku a on po chvíli otevře oči, který budou tak blízko těm mejm, že se uvidíme rozmazaně a dál už sem to rači nedomejšlela. Necejtim se ani trochu osaměle. Zvlášť když si hned dopoledne otvírám lambrusco a pak si lehám do okna, trochu spim a trochu z něj chci vypadnout a nedaří se mi dělat za věcma tlustý čáry.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Morgiss | E-mail | Web | 17. července 2011 v 8:25 | Reagovat

mám pocit, jako bys mi mluvila z duše. Sice nepracuju v kině, ale jako průvodkyně na hradě, nicméně o volných chvílích se taky zasnívám velmi podobným způsobem a přepadá mě nostalgie a sebelítost.

2 a. | 17. července 2011 v 9:41 | Reagovat

nedokážu si představit člověka, kterýmu by nelezlo na nervy to, cos právě popsala. asi že to znám z tý druhý strany z rozhovorů se ženáčema. ,,Každej večer mi povídá co novýho v práci, ale mě to vůbec nezajímá, tak se mi nediv že chodim za jinejma."

3 s. | 17. července 2011 v 11:53 | Reagovat

moje myšlenka aplikovaná na životy širokého okolí... zvláštní ale je, že by mě nikdy nenapadlo, že takhle přemýšlí víc lidí, ať už pracují v kině, jako průvodci a nebo třeba jako pornoherci. však ona to jednou bude pravda, alespoň u tebe určitě

4 Sab | Web | 17. července 2011 v 16:13 | Reagovat

Ašu, definitivní rovnováha existuje a tyhle zasněný chvíle s lambruscem u okna jsou rovnováhou za ty...krásný, nevímk, který to byly, ale byly. A hlavně budou.

A publikuj fotky houšť, prosím.

A tamtu si klidně nad postel dej. :D :D

5 terezice | Web | 17. července 2011 v 17:05 | Reagovat

ne stejný, ale podobný myšlenky mě napadají těsně před usnutím, jakmile zavřu oči, hned se mi v hlavě honí scénáře a já jsem potom smutná ze svýho života. tyhle chvíle nenávidím, potom se vždycky proplesknu a řeknu si, že by mohlo být o hodně hůř a začnu být vděčná za všechno, co mám. tohe je holt úděl nás všech, co nade v ším hrozně přemýšlíme...

6 Hibetter | 17. července 2011 v 19:55 | Reagovat

Takhle jsem si tě předtim zamilovala!

7 kika | 17. července 2011 v 23:10 | Reagovat

Děkuju za úžasný plejlist !!! B)

8 dva /teďka už tři/ vypálený kroužky na levym předloktí | 18. července 2011 v 18:07 | Reagovat

chtěla bych s tebou otevřít lambrusco a ležet v okně a trochu chtít z něho vypadnout

9 Chiki | 18. července 2011 v 23:08 | Reagovat

přesněji řečeno, jde o domeček z karet, který se nezboří, když odebereš první a předposlední patro, což je dobré vědět... na konci toho procesu, je životní minimalismus

my kluci nejsme v podstatě takové ignorantské a nechápající elementy jak je tu v nějakých příspěvcích uváděno, bohužel, je to místy k ničemu protože jen na ideálech se taky nedá stavět

(nejsou tu skoro žádné fotky, tak nevím jestli sem mám co psát, ale tak proč ne)

mimochodem, dneska jsem se díval z bazénu na moře a říkal jsem si, že stejně tak, jak je potřeba naplnit životní setkání s kýčemj, aby si člověk trochu upravil hranice myšlení, tak stejně tak se tahle teorie objevení svého kýče dá aplikovat i na focení. Skončilo to tím, že jsem fotil vodopád a vůbec mi to nepřišlo jako hloupost. (kdybych byl starší, tak nakonec napíšu, že asi stárnu, ale takhle by to nemělo žádný význam, stejně jako to vlastně nemá význam i tak...  člověk přece pořád stárne a ta fráze je tudiž od kořenů špatně postavená)

číst to po sobě nebudu, čím víc gramatických chyb, tím víc adidas

10 Ester | Web | 25. července 2011 v 20:35 | Reagovat

Milá Ašu, co se týče scénářů, pokaždý, když se dozvim, že to dělá i někdo jinej, jsem potěšena - hele, takhle se dá přežít krátký období.
Se scénářema, se zabíjenim času prací a sešns s kamarádama, který jsou skvělý a rozuměj ti..Dá se tak vlastně přežít i delší období. Dost dlouhý.
Ale co sem to za píču, že zas někomu radim nebo něco podobnýho, promiň. To jen mě občas něco vybudí k reakci a já si pak nemůžu pomoct.
S tim, že s timhle článkem plně sympatizuju.

11 bumbác | Web | 26. července 2011 v 8:48 | Reagovat

Tak jo, jsem definitivně zamilovaná do tvýho playlistu a budu si ho pořád pouštět.

A jsem zamilovaná do tvýho života, nebo psaní o něm, protože z toho, co tady čtu a prohlížim na mě jde taková hezká bolavá melancholie z krásnýho a smutnýho života a já si nemůžu pomoct, ale v těchhle já se vyžívám :)

a ještě něco, fakt jsi inspirativní. a bavíš mě, pořád ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama