Won't let the city destroy our ♥

28. července 2011 v 21:14 | ašu kešu |  Od pondělí do neděle
Co mě v posledních dnech trápí asi nejvíc, je bolestný uvědomění si faktu, že nemam po kom toužit a nikdo netouží po mě. Chtěla bych zas dostávat milý noční smsky, co si budu číst v polospánku, zapomenu na to a ráno mě potěšej znova. Chtěla bych zajít do fabky namnožit klíč, ne pro strejdu náhradní od budky jako včera, ale pro mou milovanou osobu od mýho bytu. A nejvíc bych chtěla přestat bejt tak romantická.

Žiju si tu v Turnově dost nezáživnej a stereotypní život. Buď sedim v budce a čučim na filmy, nebo sedim sedim doma a čučim na filmy a fejsbuk a blogy, ale když se nad tim nezamejšlim moc do hloubky, mam se spokojeně. Jeden pán mě dneska na parkovišti seřval tak, že sem se pak tajně rozbrečela, ale další byl zas moc hodnej a dones mi spoustu šťavnatejch švestek a dva páni mi pochválili holinky a to sem je ani neměla na sobě a jinýmu se líbily moje nohy (to řek stejně jen proto, že sem ho nechala parkovat zadarmo, chi) a pracovní den sem zakončila strašně příjemnou německou konverzací s Alim. Jeho lichotky se poslouchaly tak pěkně, že sem odešla domů s půlhodinovym zpožděním a ještě celou cestu se červenala.

(Prostě unikotě je v současnosti mou největší /nejen/ hudební inspirací, tuhle úžasně náladuzvedací písničku od Patricka Wolfa sem taky ukradla od ní)


Nesnášim malý děti čůrající na veřejnosti, když vařim/peču a nevlastní babička mi funí za krk a do všeho mluví nebo mě nedejbože opravuje a řiká, co všechno dělám špatně, když přijede strejda na parkoviště a řiká, co všechno dělám špatně a když si chtěj lidi zaparkovat, já k nim přijdu s úsměvem, hezky pozdravim i poděkuju a oni se zmůžou jen na škaredej škleb a bručení.
Miluju Tonyho, mladou Claire Danes a Jareda Leta v My So-Called Life, uplně všechno z Flight of the Conchords (Breta a Jemaina a Murraye a Davea a jejich přízvuk a písničky a roztomilou tragedičnost s trochou úchylnosti), mý černý vlasy, pěší procházky do práce i z práce (zvláštní, že večer se mi zdávaj kratší než ráno), když se za mnou staví babička a donese mi mandle v jogurtu a banány a vítá i loučí mě sladkou pusou a když vidim, jak stačilo málo a tahle domácnost by ze mě vychovala nesamostatnou vlastních rozhodnutí neschopnou popovou holku a můžu tak bejt vděčná mámě za to, že sem taková, jaká sem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Em | E-mail | 29. července 2011 v 12:12 | Reagovat

Zapomeň na trápení v prvním odstavci, jsi skvělá.
Nebo tak minimálně působíš, krásná slečno.

2 Bětka | Web | 31. července 2011 v 22:03 | Reagovat

Cesta tam je vždycky delší než zpátky. Vždycky to tak působí, nikdo asi neví proč.

3 Joll Burr | E-mail | Web | 1. srpna 2011 v 21:03 | Reagovat

Joo i já si takovým obchobím prošla..:/ ale bude zase líp, krasavice, nezoufej a ne-nebloguj:D:) btw. co GrapeFest?;) PS: fotka mých rukou online u mne! hehe

4 Jirka | Web | 16. srpna 2011 v 20:53 | Reagovat

Sranda s tebou. Za dvacet let budeš vzpomínat a klát na svého manžela. Hezky píšeš. Sem se budu vracet. Díky.

5 velky princ | 18. srpna 2011 v 20:30 | Reagovat

ja po tobe nikdy touzit neprestal..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama