Říjen 2011

Uvědomil sem si, že sem ti zapomněl dát pusu, nevadí?

30. října 2011 v 18:30 | ašu kešu |  Z mého pohledu




Movie insp.

25. října 2011 v 16:16 | ašu kešu |  Od pondělí do neděle
Nemam teď moc chuť na filmy, ale tak tady aspoň pár těch, co sem shlídla za poslední měsíc:
All Good Things - spíš z lásky k Ryanovi, jinak průměr.


Half Nelson - další podivínská role. Ryan jako drogově závislej profesor na střední, co se sblíží s jednou ze studentek.


Bad Teacher - abych u těch filmů jen nebrečela:) Jedna z lepších US komedií.


Room In Rome - dějově nicmoc, ale jako lesbický softporno dobrý.


The Solitude of Prime Numbers - to nejlepší, co sem za poslední dobu viděla, krásně vykreslený osamělý postavy, dokonalá obrazová poezie. U scény po 7 letech mi po tvářích tekly slzy (což neni až takovej indikátor síly a dojemnosti, protože já brečim u všeho žeano).


Poor is the man whose pleasures depend on permission of another

24. října 2011 v 12:06 | ašu kešu |  Z mého pohledu
Ještě pár fotek z výletu do Bratislavy:




Until I learnt to love myself I was never really in love with anybody else

23. října 2011 v 22:27 | ašu kešu |  Od pondělí do neděle
Možná občas divadelně vykřikuju, jak tu nechci bydlet a odstěhuju se (když mě Nela nutí do něčeho, co nechci dělat a ještě mě citově vydírá a chce, abych si četla knihy o Ježíšovi), ale i tak to tu miluju ze všeho nejvíc. Třeba když ležíme s Nelou v posteli a já nám předčítám z Baudrillarda a ona u toho usne. Když se jednou za miliardu let sejdeme večer všichni doma a ze svejch postelí na sebe voláme a přejem si dobrou noc a Nela nám k tomu pouští večerníček a jiný uspávací pohádky. Když přijde Chiki a jezdíme po pokoji na jeho longboardu a Štěpii z něj spadne a dalších 10 minut leží na zemi a směje se tomu. Když mam špatnou náladu a chci poslouchat smutný písnice a brečet u toho a Nela začne předvádět svý šílený tance a naschvál pouští ze svejch výkonnějších repráků veselou ulítlou hudbu, aby mi bylo líp. Nebo když můžu klidně o půlnoci sednout ke klavíru s ohodláním naučit se totok.

Hm a co tak ještě dělám celý dny.. Hodně spim a pak se mi zdá o domech, kterejm se zřítí dřevěná přístavba přímo na mou Prakticu, kterou ještě zatopí slaná voda, brr. Nebo utíkáme s Květou přes pole na rozjezd, když nás to přestane bavit v Yachtu a pak se nacpáváme v mekáči, až nám teče tatarka po bradě a hranolky padaj z pusy. A dneska to bylo sushi a pak svařák s Nelou v Trojce, odkaď sem odešla lehce ovíněná do C&A pro nový klapky na uši a šálu a pančuchy.

(Konečně zas taky jeden pozitivní post, jupí.)


No chance

19. října 2011 v 21:11 | ašu kešu |  In my mind
Uvědomuju si, jak patetický je sdělovat svý niterný pocity blogu a dobrovolně se tak otevřít naprosto komukoliv. A stejně to pořád dělám.


Možná se jen zoufale snažim o intenzivní sebereflexi, lepší pochopení a třeba i nějaký zlepšení sebe sama, podle všeho bez výsledku. Pořád si promítám v hlavě svůj život jako film, chci dokreslující hudbu ke každýmu okamžiku a opakovaný přehrávání oblíbenejch scén a šťastný konce. Měla bych se konečně postavit nohama na zem.

The darker the night the stars shine more brightly

18. října 2011 v 16:06 | ašu kešu |  Z mého pohledu

Jak sme po promítání Bender's Game našli běžky u popelnic a neplánovaně jeli na after k Rustymu.



I Wanna Be Yours

18. října 2011 v 0:07 | ašu kešu
Pondělky nemam nikdy ráda.


Zvlášť ne ty, kdy se mi zdávaj noční můry o tom, jak sem zavřená v nějakym táboře, kterej hlídaj vojáci a střílej bezdůvodně po všech okolo. Nějakou záhadou mě pořád nechávali žít, což bylo vlastně ještě horší, protože čim dýl to trvalo, tim víc sem se bála. Nakonec sem kamsi šla, v dostřelu jednoho vojáka, a ten na mě zařval, ať zrychlim chůzi a to mě nějak prozradilo, že se rozhodl mě taky zabít. Fuj. Taky nemam ráda, když si připravim do práce kafe a hodim k němu do tašky ještě mangovej džus, kterej vyteče a rozpustí bombičkovym perem psaný zápisy v sešitech, ulepí pas a peněženku a pravděpodobně odepíše i můj mobil. Musela sem si kleknout na chodník, všecko z kabelky vyndat a otřít papírovym kapesníkem. Ještěže kolem procházela milá paní a nabídla mi svou plátěnou tašku, abych si měla kam přendat věci. No a pak sem strávila 11 extrémně nudnejch hodin v práci, za celou dobu sem přijala jen 38 hovorů, takže sem se ve zbejvajícim čase zoufale snažila zabavit. Přejmenovala sem se na Karothlínu, četla fejsbukový příspěvky ostatních lidí třeba dva roky dozadu, hledala inspirativní blogy (motivační a fotografický nicmoc, ale ty jídlový!! - How Sweet It Is, Espresso and Cream, Sugar and Spice, Chocolate-Covered Katie a Bella Eats), vyplňovala psycho testy (a až po zodpovězení vícjak sto otázek zjistila, že za zaslání výsledku se platí, chm), koukala do stropu, chatovala s Květou (nejoblíbenější spolužačka), rozhodovala se nad nákupem všelijakejch krásnejch bot a šatů z online obchodů, vyhrála aukci o objektiv jupííí a nepřestávala si v hlavě přehrávat totok. Je jasný, že kdybych se za celej den v práci nezastavila a musela odklidit tuny popkornu a utrhat miliardu lístků, stěžovala bych si taky, haha. Ten sen měl pravdu, sem na odstřel.

Přešlo mě to tak rychle jen proto, abych se zas vrátila tam, kde už sem byla.

Keep Me In My Plane

16. října 2011 v 19:21 | ašu kešu |  Od pondělí do neděle

Někdy mam neděle ráda. Sou to ty, kdy opulentně snídám s kamarádama, vozim se vlakem, venku je chladno a skrz okno na mě svítí slunce, Nela mi doma uvaří nejlepší chilli podávaný se smetanou a semínkovym chlebem, v poledne si dám sprchu, vlezu do pyžama a už v něm zůstanu a pak se válim v posteli a kočka se mi prochází po břiše a lechtá mě fouskama po tváři a pak na mě usne. Ty neděle, který následujou po výborný sobotě strávený v Bratislavě, kam se mi nejdřiv po 4 hodinách spánku strašně nechtělo. Ale přemohla sem svou obvyklou touhu rušit věci na poslední chvíli, díky bohu. Jinak bych přišla o autistickou srandu ve vlaku, nemohli sme se přestat smát Bětce a pokaždý, když sme si utrhovali hroznový víno, dělali sme utrhovací zvuk a pak nás vyzvedla Barbara na nádraží, provázela nás po městě a ukázala nám svůj byt s kočkou se smáčklym čumákem a terasou s rybízovejma keřema v květináčích a šíleně pohodlnejma křeslama, v kterejch sme se podělili o svačinu. Bětka koupila za euro pečený kaštany (intimní moment #1 při jejich olupování s Terkou), šli sme na Davidovu výstavu, kde sme s Bětkou zjistily, že máme obě zelený labella (já heřmákový a ona olivovolimetkový) a tak sme si je vyměnily (intimní moment #2), s T. sme si všimly, že spoustu slov končí na Ň (lekáreň, cukráreň, změnáreň..), tak sme to aplikovaly do normální mluvy hihi, při západu slunce sme se procházeli podél Dunaje (intimní moment #3) a ve Slovak pubu se nacpali haluškama s bryndzou (a trochu trpěli při poslechu Hanky Zagorový, kterou pouštěli z repráku nad náma). Pak už se setmělo a hodně ochladilo, tak sme si koupili pár flašek na zahřátí a rozehřátí před festivalem. Snažila sem se propašovat dovnitř cinzano pod tričkem tváříc se, že to sou mý špičatý prsa, ale neprošlo to. Potkala sem tam nádhernou Jul, při zběsilym tanci na Whomadewho myslela, že to už vystupuje Apparat (obojí krása nesmírná), čůrala na pánskejch záchodech, s nikym se nelíbala a i přesto zažila intimní moment #4. 5 hodin spánku nestačí, ale je mi to jedno, doženu to dneska.

Plus domácí úkol - zjistit, jestli podél každejch kolejí vedou elektrický dráty, který může člověk celou cestu hypnotizovaně pozorovat.


(Fotka se k článku vůbec nehodí, ale nic jinýho publikovatelnýho zatim nemam, musim dát nejdřiv zejtra ráno vyvolat film. Jo, ten šnek je živej a ne, Nela ho fakt nesnědla.)

Nevermind

12. října 2011 v 15:57 | ašu kešu |  Z mého pohledu
Jak se nejlíp dostat z kocoviny vol. 1 - sedět v okně a jíst u toho studený boloňský penne od Nely, koukat na seriály, chodit po bytě a vydávat agresivní chrčivý zvuky/hodně nahlas nadávat, jít do Trojky na frappé, tam nehrát KrisKros a odehnat úchyla (osahával mi gumáky..) a kolektivně si pobrečet a pak strávit příjemnej odpolednovečer u Barbary doma vařením a pečením a hlavně jezením. K pití - polívka - dezert.

Jak se nejlíp dostat z kocoviny vol. 2 - jít s opičkou do palačinkárny, courat se v dešti a tulit se pod deštníkem, trochu fotit, hodně nicnedělat, dát si dlouhou bublinkovou koupel, mazlit se s kočkou a v půl šestý se poprvý odvážit jít do hodiny scénickýho pohybu.

Hlavně hystericky nebrečet a nelitovat se.

Naozaj

10. října 2011 v 22:07 | ašu kešu |  Z mého pohledu


Collapsing

10. října 2011 v 16:29 | ašu kešu |  Z mého pohledu


Svou trapnost a ostudnost teď snášim líp, když mam tyhle krásný nový boty.

Tutu rutu

7. října 2011 v 22:36 | ašu kešu |  Od pondělí do neděle

Křižanov už možná neni to, co bejval a stejně sem fakt ráda, že sem v úterý odpoledne dorazila s dvěma pytlema popkornu, taškou, prakticou kolem krku a Lukášem na nádraží, kde už čekali další spolužáci. Hrdě sem všem hlásila, že ten profesor, co to všechno organizuje, je můj domácí, kterýho ráno potkávám v tílku a trenkách, jak vytahuje ze zavařovacích sklenic okurky a česnekový palice a chová biožížaly a exotický šneky.
Na soustředění sem bydlela s pěti klukama v pokoji, nosila jim ráno snídaně, protože nebyli schopný vstát dřív jak v 10 a převlíkala se pod peřinou. V areálu pobíhalo spoustu veverek a v noci byla krásně jasná obloha, vždycky sem našla svou oblíbenou Kasiopeu. Občas sme si i šli poslechnout nějakou přednášku do hlavní budovy nebo sme absolvovali pěší vejlet do Velmezu, kde sme pak s klukama usoudili, že nepotřebujem vidět zámek a rači sme si koupili lambrusco a tabák do vodnice a jeli vlakem zpátky. Plavili sme se v lodičkách na jezeře, lezli po stromech a jedli z nich podzimní jabka a grilovali sme prase a každej večer hráli strašně vražednou opíjecí hru s mincí. Hodně lidí tam fotilo na analog a s pár z nich se možná na někdy domluvíme na společný vyvolávání v koupelně, jupí.
Prostě krása, brečim.

Analog paradise

3. října 2011 v 9:48 | ašu kešu |  Z mého pohledu



Na špatné věci pro ty dobré zapomínám

2. října 2011 v 19:00 | ašu kešu |  Od pondělí do neděle



Karol, dem na kafe, poď s nama. - Nejdu, málo sem spala, sem unavená. - To bude jen půlhoďka, vypijem kafe a dem dom. - Tak jo.

Pak sme se ale ještě chtěly procházet, taky nás napadlo zajít si při tý příležitosti do solárka (bála sem se, že mě v něm někdo zamkne a já se uškvařim) a cestou do Lidlu mi Nela ukázala, kde dřív bydlela. Moc sem si chtěla koupit balení minimarcipánovejch štol, ale při ceně 59,90 mě přešla chuť. Nela objevila svou svatební kytici v podobě brokolice a Štěppi nám pak doma uvařila svý proslulý rizoto. Spolu s začátkem dne v 6 ráno, kdy mě vzbudila Celesta s Emčou, který sem zas jednou hlídala a hrála si s nima na mrtvoly a vymejšlela si pohádky a pak sem jela s Evou a Evou za Blansko do jílovýho lomu, kde sme potkaly rodinnou výpravu pořádající závody s malejma teréňákama na dálkový ovládání a v tom bahně nám strašně podkluzovaly nohy a voda byla ledová a já drsně odháněla drzýho chlápka, co si chtěl fotit polonahou Evu a cestou zpátky sme jedly křížaly od babičky, považuju dnešek za pěknou idylickou neděli. Jen kdyby se nám nevychovaná Salome zas nepochcala na prasátkovou podložku u vany..

Těšim se, že si zejtra zase půjdu vyvolat fotky, bude tam naše páteční poprvý s Evou v posilovně, kde sme se smály hekajícím kulturistům sledujícím se v zrcadle a naše včerejší pečení a pojídání nejlepšího podzimního koláče a mrtvá myš a holub a tak.